Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

S mladým polským knězem o životě a Polsku a tak...

21. 09. 2014 9:15:00
Polští kněží patří k tváři naší katolické církve již neodmyslitelně. Tu se do paměti věřících zapisují lépe, tu hůře. Příliš často však v onom druhém případě bývá frustrace způsobena také naším nepochopením pro rozdíly.

Kamilovi Mielniczukovi je sedmadvacet let, pochází z Lublinu a je katolickým knězem a taky mým dobrým přítelem, což je slušná kvalifikace pro první rozhovor od doby, co jsem se totálně zbláznila a založila si svůj zdejší blog. Snad Vám naše příjemné povídání o Polsku a Církvi, vznikající po večerech a nocích, přinese nějaké nové informace, a pokud ne, tak Vás alespoň bude bavit.

Z jaké rodiny pocházíš, jaké bylo zázemí, v němž jsi vyrůstal? Pomáhalo formovat Tvoji víru, nebo snad i povolání?

Narodil jsem se v Lublinu, větším městě na východě Polska. Tatínek pracoval v našem obchodě, matka byla v domácnosti. Nepocházím z velké rodiny, mám jen jednu sestru, Karolinu. Moji rodiče byli takzvaní „typičtí katolíci.“ Dohlédli na to, abych získal všechny svátosti - tedy křest, první svaté přijímání a biřmování - a sami zašli několikrát za rok do kostela. Nic speciálního. Nevyvíjeli na mě tlak, abych do kostela chodil, až jsem chodil stále méně a méně - a časem jsem přestal úplně. Nebyl jsem ateista, protože ateismus je volba. Prostě jsem byl lhostejný, nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Samozřejmě, považoval jsem se za katolíka, chodil jsem na náboženství, jako všichni z naší třídy, poslouchal jsem výklad, ale nic mi to neříkalo.

Většina kněží v dětství ministruje. Předpokládám, že Ty jsi ministrantem nebyl. Kdy a proč jsi se vrátil k návštěvám kostela a náboženství obecně?

Ne, nikdy jsem nebyl ministrantem. Moji rodiče mě k tomu nikdy nenabádali a já sám o tom neuvažoval. Jednou, bylo mi asi čtrnáct, jsem poprvé pocítil nutkání jít sám na mši. Nepatřím k lidem, kteří prošli nějakou bleskovou konverzí, to vůbec ne. Kostel byl stísněný, bylo tam dusno, já stál vzadu a už jsem nerozuměl téměř ničemu z liturgie. Přesto jsem podvědomě tušil, že bych se tam měl vrátit. Nejprve jsem tedy mše navštěvoval jen velmi nepravidelně a až po nějaké době jsem se odhodlal znovu ke zpovědi. Vzpomínám si, že jsem nedokázal říct knězi, kdy jsem byl naposledy. Ptal se: Jsou to týdny? Měsíce? Zarděl jsem se a řekl: Spíše léta.

Jak se tedy z nepravidelných návštěv staly pravidelné a z lhostejného puberťáka kandidát kněžství?

Bylo mi šestnáct a musel jsem si vybrat střední školu. Měl jsem však velmi těžkou pubertu, a tak jsem rodičům řekl, že je mi to úplně jedno. Nic mě tehdy nezajímalo a rozhodl jsem se jít na první školu, kterou mi má matka vybere. Moje matka vybrala katolickou školu, především kvůli vysoké kvalitě výuky a obecně dobré reputaci, vlastně jednu z nejlepších škol ve městě. Škola pověsti dostála, panovala tam opravdu skvělá atmosféra, ale také katolický duch. Měl jsem zbožné spolužáky, přímo ve školní budově byla kaple, kam jsme každý týden chodili na mši. Na konci prvního ročníku se mě někdo zeptal, čím chci jednou být. Plácl jsem první, co mě napadlo. Možná knězem? Bylo to naprosto spontánní a později jsem často přemýšlel, proč jsem to vlastně řekl. Myšlenku jsem samozřejmě hned opustil.

Ale ne napořád...

V posledním ročníku se ta myšlenka objevila znovu. Udeřila na mě s nenadálou intenzitou a vracela se pořád zpátky. Svěřil jsem se proto školnímu katechetovi, mladému knězi, byl velmi ochotný, vzal mě na návštěvu do kněžského semináře. Když jsem si podával přihlášku za pomoci katechety, konečně jsem zašel i za farářem naší farnosti. Musel mi napsat doporučení, ale prakticky mě neznal, a tak napsal jen to, že patřím do farnosti.

Jak reagovalo Tvoje okolí? Tvá rodina a kamarádi?

Všichni byli v naprostém šoku, hlavně spolužáci. Byl jsem poslední, od koho takové rozhodnutí očekávali. Byl jsem vždy spíše uzavřený a z jejich pohledu tomu nic nenasvědčovalo. Rodiče byli nešťastní, mysleli si, že zahazuji svůj život, byl pro ně problém, že nebudu mít děti a oni vnoučata. Potřebovali hodně času, než pochopili a dokázali se radovat z mého štěstí.

Přesto ses odebral se do semináře lublinské arcidiecéze. Co Tě tam překvapilo, s čím jsi měl problém?

Ze začátku to bylo velmi těžké, nebyli jsme se seminárním pořádkem dobří přátelé. Těch šest let mě ohromně změnilo. A nebyla to snadná cesta. Ve čtvrtém ročníku jsem požádal o přerušení studia, protože jsem si nebyl jistý. Poslali mě na rok do jedné velké farnosti, mnozí si mysleli, že už se nevrátím. Ale já se vrátil. Na konci pátého ročníku, na jaře, jsme měli být vysvěceni na jáhny. Opět mě přepadly pochybnosti a opět si všichni mysleli, že tady končím, dokonce biskup. Nakonec jsem byl vysvěcen individuálně na podzim. Kněžské svěcení jsem potom už přijal v řádném termínu se všemi spolužáky.

V České republice studují bohoslovci na jedné fakultě s laiky, dokonce s dívkami, sdílí s nimi prostory při přednáškách. Jak je tomu v Polsku?

Bohudíky, v Polsku pořád probíhá výuka bohoslovců tradičním způsobem. Alespoň v našem diecézním semináři.  Učí se v seminární budově, bez laiků, přítomni jsou jen bohoslovci. Každá diecéze v Polsku má svůj kněžský seminář. V tom našem nás bylo něco přes sto, včetně několika málo řeckokatolických bohoslovců, kteří studovali s námi. Naštěstí, Polsko je tradičnější zemí, inovace po koncilu1 k nám pronikaly mnohem pomaleji a bez výstředností, což zachránilo církev v Polsku před pádem, kterým si prošla na západě. Paradoxně tomu opravdu napomohli komunisté. Udělali z Polska uzavřenou a separovanou zemi, čímž prakticky i pomáhali konzervovat stav zdejší církve. Kromě toho, kardinál Wyszynski byl skeptický k pokoncilním změnám a zaváděl je velmi pomalu.

Po vysvěcení se novokněží vrací domů, do své farnosti, kde slouží svoji první mši - primici. Jak na ni vzpomínáš?

Udělal jsem všechno, co jsem tehdy uměl, aby mše byla co nejkrásnější. Gregoriánský chorál, kříž ve středu, šest svíček, ornát, přijímání na kolenou. Jinak bylo vše jako obvykle, když je vysvěcen kněz, průvod, děti recitující básničky, velká oslava, primiční obrázky a květiny. Dostal jsem samozřejmě spoustu dárků, od liturgických propriet přes obrazy po mikrovlnku. Moje máma mi dala ložní prádlo.

Tvojí první kaplanskou štací se stala farnost sv. Teodora ve Wojciechowě. S jakými očekáváními jsi sem přišel a co je obsahem Tvé práce?

Wojciechów je venkovská farnost s malým kostelíkem. Pocházím z města, takže jsem věděl, že si budu muset zvyknout na mnoho nových věcí. Jsme malá farnost, takže jsme tu jen dva, já a farář. Polské městské farnosti mívají tři až pět kněží, některé i více. Kromě mší a zpovědí mám na starost zdejší ministranty, klub katolické mládeže, přípravu dětí na první svaté přijímání a mládeže na biřmování, týdně učím osmnáct hodin náboženství na základní a střední škole.

Učíš náboženství na státní škole. Jak to děláte s dětmi nevěřících? 

Je jen málo dětí nevěřících, zvláště na vesnicích a v malých městech. Na škole, kde učím, není žádné, stoprocentní pokřtěnost. Nevěřící dítě si může vybrat etiku místo náboženství, ale to je velmi komplikované, protože škola pak musí najmout učitele s aprobací etické výchovy. Takže je pro ředitele mnohem levnější říct nevěřícím rodičům, že jejich dítě na náboženství prostě musí. To není vůbec dobré, protože tyto děti pak na hodinách často vyrušují.

Přesto, učíš i starší děti, a přesvědčení rodičů a jejich potomků se často dost výrazně liší. Máš ve třídách nějaké nevěřící, nebo přímo antiklerikální studenty?

Ne. Žádný z mých studentů není vyloženě nevěřící, nebo antiklerikální. Jsou jen v pubertě a prožívají období rebélie. Vědí, že rodiče a prarodiče jsou katolíci, chtějí se odlišit. Dospívání je těžké období, kdy člověk odmítá autority, a Církev právě takovou autoritou je. Občas se mě snaží naštvat, ale to je přirozené. Žádnou nevraživost nepociťuji.

Praktikují svoji víru? Chodí pravidelně do kostela a ke zpovědi? Nebo jsou Tvoje hodiny náboženství jejich jediným pravidelným dotykem s vírou?

To se hodně liší. Učím na státní škole, a tak někteří jsou velmi zbožní, jiní průměrně a další téměř vůbec. Děti jsou hodné a dobré, ale často jim zcela chybí náboženská výchova v rodině. Rodiče si myslí, že to je výhradně úlohou kněze, takže se nemusí s dětmi modlit, nemusí je učit, jak se modlit. Některé děti chodí do školy a neumí se modlit Otčenáš, nevědí, jak se pokřižovat. Jejich rodiče dohlédnou, aby získali svátosti, posílají je na náboženství ve škole, ale je to pro ně spíše součástí tradice. Ale většinou to, díky Bohu, není tak špatné.

Jsi velkým příznivcem tridentské mše2, kterou sám sloužíš. Naučil ses ji z vlastního zájmu sám? Co Tě k tomu vedlo? Setkal jsi se s ústrky tak typickými pro všechny, kteří Mši věků slouží?

O tridentské mši jsem si nejprve četl, pak jsem na ni jako prvák poprvé zašel. Nebyl jsem připravený, neměl jsem misál, takže jsem rozuměl jen velmi málo, ale fascinovalo mě to. Četl jsem o tom víc a víc, začal jsem ji navštěvovat pravidelně. Našel jsem si učitele a ještě jako bohoslovec jsem při tridentské mši ministroval. Představení nebyli nadšení, vyskytly se problémy, nicméně jsem na tridentskou mši chodil a ministroval při ní po celou dobu svého pobytu v semináři. Bohužel, moje primice nemohla být v tridentském ritu, protože mi to v mé domovské farnosti odmítli povolit. Avšak moje druhá mše už byla tridentská. Zdůrazňuje pro mě moc důležité pravdy, je skutečným zpřítomněním Kristovy oběti, výrazně mi pomáhá v mé kněžské spiritualitě. Nikam neodvádí pozornost, do středu staví Boha. Vše bylo po celá staletí perfektně vymyšleno a obrovské množství svatých vyrostlo na této mši. 

Co považuješ za největší současnou výzvu pro polskou církev?

Myslím, že dobrou katolickou formaci laiků. Prohlubování víry. Svět je k nám stále více a více nepřátelský a katolíci bez dobrých katolických základů se na své cestě ztrácí. Na druhou stranu ty, kteří jsou nám vzdáleni, nesmíme získávat lacinými takzvanými evangelizačními akcemi, ale musíme jim nabídnout a předat plné, pevné a jasné Kristovo učení. Co se týče tradiční mše, těší mě současný růst a jsem přesvědčen o tom, že tento stav bude pokračovat. Mám k tomu optimismu hned tři důvody. Za prvé, ten růst je skutečně stabilní a dlouhodobý, nejedná se o jednorázový výkyv. Za druhé, nebývá to obvykle kněz, kdo iniciuje sloužení tradiční mše ve farnosti, ale právě sami věřící, kteří se toho dožadují. A za třetí, byť tradiční mše přitahuje lidi všech věkových kategoriích, mladí lidé a mladé rodiny jednoznačně převládají.

Jaký byl Tvůj dojem z návštěvy v Česku?

Přijel jsem do Česka se spolužáky ze semináře u příležitosti návštěvy papeže Benedikta. Cestovali jsme společně, oblečeni v klerikách, a všude jsme budili pozornost. Lidé na nás zírali, otáčeli se. Byl to divný pocit, jaký jsem ještě nikdy nezažil. Jeden polský kněz žijící v Česku mi potom řekl, že můj oděv vzbuzuje údiv a otázky, protože lidé v necírkevním prostředí nevědí, oč jde, nejsou na to zvyklí. Cítil jsem se zvláštně. Že vůbec existují lidé, kteří nepoznají kleriku a vlastně ani pořádně nevědí, kdo je kněz. V Polsku je docela normální vidět kněze v klerice, na ulici, v obchodě...

Co Tě vlastně napadne, když se řekne Česká republika?

Hlavní město Praha, jazyk, který je pro nás legrační (a platí to asi i naopak), protože je trochu podobný. A samozřejmě Krteček! Pohádky O krtkovi byly v Polsku velmi populární, když jsem byl dítě.

Díky za rozhovor!

 

 


1) Druhý vatikánský koncil byl ekumenický pastorační koncil, který zasedal v letech 1962-1965. Cílem koncilu bylo reagovat na potřeby doby. Řada jeho dokumentů je formulována velice volně a nejasně, nebo je v rozporu s učením předchozích koncilů a papežů, což je kritiky koncilu označovánu za jednu z hlavních příčin současné církevní krize. Koncil měl výrazný vliv na změny v liturgii, které tímto koncilem započaly (přičemž se ovšem výrazně odchýlily z mantinelů, které koncil načrtl), a na výrazný posun ve způsobu, jak se katolická církev sama chápe.

2) Tridentská mše je označení formy mše svaté římského ritu, sloužené podle misálů vydaných za tímto účelem od roku 1570 do roku 1962. Tridentská mše představovala hlavní formu slavení mše svaté v západní církvi až přibližně do 70. let 20. století, kdy byla po koncilu zavedená nová liturgická forma a tridentská mše všemožně potlačována.

Autor: Lucie A. Sulovská | neděle 21.9.2014 9:15 | karma článku: 34.53 | přečteno: 4365x


Další články blogera

Lucie A. Sulovská

Alfie Evans, poznámky a poučení k případu

Případ britského chlapce Alfieho Evanse sleduji skoro od začátku, poslední týden velmi intenzivně. Za několik málo dnů jsem k němu přischla více, než jsem původně chtěla. Toto je moje obsáhlé zamyšlení nad ním. Braňme si svobodu.

28.4.2018 v 7:44 | Karma článku: 45.65 | Přečteno: 19199 | Diskuse

Lucie A. Sulovská

Ztracený život Tomasze K.

Prvního dne roku 1997 bylo na území obce Miłoszyce nalezeno tělo patnáctileté Malgorzaty K. Dívka byla brutálně znásilněna a ještě živá zanechána na dvacetistupňovém mrazu, kde umrzla.

16.3.2018 v 19:17 | Karma článku: 36.37 | Přečteno: 2409 | Diskuse

Lucie A. Sulovská

Jak umřela Zimbabwe

Pojem „banánová republika“ poprvé použil americký spisovatel William Sydney Porter, známější pod pseudonymem O. Henry.

5.12.2017 v 21:00 | Karma článku: 35.40 | Přečteno: 1737 | Diskuse

Lucie A. Sulovská

Ve světě utlačitelů a utlačovaných

Žádná identita není neutrální ve světě, v němž existují jen utlačovaní a utlačovatelé. A je nemožné být zároveň utlačovatel a utlačovaný.

30.6.2017 v 16:35 | Karma článku: 31.64 | Přečteno: 1649 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Olga Pavlíková

Škodolibý blog

Německá katolická církev se prý kaje za prznění dětí. Církev prý prosí oběti o odpuštění. Neví se přesně o počtu obětí, ale za posledních několik desetiletí se v Německu jednalo zřejmě o několik tisíc vesměs dětí.

25.9.2018 v 23:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 86 | Diskuse

Jan Tichý(Bnj)

Půl litru pravdy

S pravdou se to nemá přehánět, protože někdy pravda bolí a je těžká tak, že se nedá ani unést. Ale na druhou stranu se nemá s pravdou šetřit a člověk má být pravdomluvný.

25.9.2018 v 20:36 | Karma článku: 8.49 | Přečteno: 149 | Diskuse

Jan Zíma

I děti těch druhých jsou lidskými bytostmi.

To, v jak nezáviděníhodné situaci můžete být, pokud jste dítětem cizinců dlouhodobě žijících v ČR a potřebujete lékaře, asi nikdy nepoznáte. Ale pokud by tomu tak bylo, je to někdy velmi mrazivá zkušenost. Zejména pro dítě.

25.9.2018 v 18:06 | Karma článku: 12.45 | Přečteno: 303 |

Libuse Palkova

Jak to vypadá u prezidenta na letním bytě?

V předchozím blogu jsem se s vámi podělila o své zážitky z návštěvy zámku v Lánech a slíbila pokračování. Profesionální fotografové a milovníci kvalitní fotek by ve svém vlastním zájmu neměli radši ani dál číst a opustit prostor.

25.9.2018 v 17:48 | Karma článku: 14.23 | Přečteno: 712 | Diskuse

Michal Pohanka

Jak Amerika málem pohřbila Michaela Douglase a ani k tomu nepotřebovala MeToo

Populární herec ve Státech běhal od čerta k ďáblu s bolestmi v krku a nakonec musel až do Kanady, kde jednoho moudrého doktora napadlo podívat se mu do krku.

25.9.2018 v 17:45 | Karma článku: 23.70 | Přečteno: 763 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz