Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jak se dělá kat: Léta učednická

10. 09. 2014 7:10:00
Desetiletý Leopold Wohlchlager přicestoval s rodinou do Prahy v prosinci roku 1865. Pět let předtím byl zabit ve slavonském Osijeku jeho biologický otec. Vdova Regina Wohlschlagerová zůstává se čtyřmi dětmi sama až do okamžiku, kdy potkává mladého čalouníka a popravčího Jana Pipergera. Společně mají další dva syny, Hanse a Josefa, a po peripetiích ve Vídni, kde místo kata nakonec získá dosavadní pražský popravčí Willenbacher, končí Piperger s rodinou v Praze, kde se stává katem pro České země. Následující text zachycuje léta 1866 - 1871. Drží se reálií, zbytek budiž mojí povídkou na pokračování.

Do poválečné Prahy se pomalu začínal vracet život. Jen pár týdnů předtím přitom panovalo ve městě velké rozčilení, jako kdyby se snad blížila vojska Čingischána, nikoliv armáda civilizovaného státu. Pražané prchali z města bez ohledů na cokoliv, školy byly uzavřeny a úředníkům se vyplatilo služné na tři měsíce dopředu. Prušáci nakonec sice nesplnili všechna negativní očekávání, nepožírali děti ani neznásilňovali ženy, přesto za nimi po jejich disciplinovaném exodu nikdo netesknil.
Poldíkovi bylo už skoro jedenáct let a přišel čas, aby se odebral někam do učení. Jan na něj nahlédl kritickým okem a usoudil, že chlapec se pro těžkou práci nehodí. Nepřál si však ani aby se stal jeho nástupcem v čalounické dílně, protože tam chlapec vždy dostával znenadání záchvaty kašle. Nakonec se mu pro synka zalíbilo zlatnické řemeslo. Práce to byla jemná a perspektivní, nevyžadovala fyzickou sílu a nepojily se s ní špinavé ruce. Seznámil se svým nápadem i Reginu, která souhlasila.
Leopold o své budoucí profesi dosud sám velké představy neměl a kdyby je snad měl, nikdy by se neodvážil odporovat. Oblékl si tedy jedno pondělní ráno své nejlepší šaty a vypravil se s otcem k zlatnickému mistru Studenému, který měl dílnu v Konviktské ulici. Mistr byl uhlazený muž středního věku, pěkně oblečený, s dobráckým pohledem. Leopolda zaujal jeho bohatě zdobený prsten, a také si všiml, že má mistr velmi jemné ruce s dlouhými, bílými prsty, které připomínaly spíše ruce kněze. Jinak byl mistr menší postavy, obtloustlý a dýchavičný, měl modré oči, prošedivělé vlasy a mohutný, navoskovaný knír.
„Je to hodný a pracovitý hoch,“ ocenil Leopolda otec a nemohl si nevšimnout, jak se chlapci hrdě narovnala ramínka, „nebudou s ním žádné problémy.“
„Umí psát a číst?“ zeptal se jen tak mimochodem mistr, který žil zjevně v představě, že ve Slavonii, odkud se rodina vloni přistěhovala, žijí jen analfabeti. „Učedníci chodí totiž do pokračovací školy,“ dodal skoro omluvným tónem na vysvětlenou, když si uvědomil Janovo pozvednuté obočí.
„Umí obojí,“ odvětil Jan klidně, „a jazyk německý ovládá asi lépe, než mnozí vaši hoši,“ dodal jízlivě, když kolem nich proběhli česky šveholící mládenci, na první pohled zlatničtí tovaryši.
„Tak já myslím, že se dohodneme,“ nutil se mistr k úsměvu, Pipergerova poznámka mu zcela očividně neudělala dobře. Kdyby tak byl věděl, čím se vlastně živím, zpíval by jinak uctivě, ptáček, pomyslil si Jan krátce a ta představa mu udělala natolik dobře, že i jeho tvář se rozjasnila. Po Fialově popravě bylo jeho jméno ve všech novinách, včetně Grégrových Národních listů, a na třicet tisíc Pražanů jej mělo šanci vidět dokonce při akci. Dobrá, těch, co jej doopravdy viděli bylo mnohem méně, protože ačkoliv se při popravě na Invalidovně opravdu sešlo asi třicet tisíc lidí, většina neměla šanci cokoliv vidět. Mistr však znal jen Poldíkovo příjmení a nejspíše předpokládal, že jeho otec se jmenuje stejně.
Mistrova prognóza o dohodě byla však správná a když se oba pánové po půlhodině rozmlouvání rozcházeli, bylo jasnou věcí, že Leopold nastoupí do učení právě k mistru Studenému. Cestou dostal od Jana poprvé popotáhnout z viržinka, za odměnu, že se tak dobře držel a je teď už vlastně učedníkem. Dostal tak příležitost se v jednom okamžiku dmout pýchou i dusit kašlem. V puse mu všechno hořelo a ať se snažil sebevíc, nemohl se ubránit několika odplivnutím.
„Neboj, poprvé je to vždycky hrozné,“ usmál se otčím pobaveně, „podruhé tomu přece přijdeš na chuť.“
Poldík si pomyslil, že to by si raději nechal vrtat koleno, než by to měl zkoušet podruhé a veselým krokem si vykračoval s otcem k městským trhům. Už z dálky se odtud valil obvyklý hluk, směs handrkování a vyřvávání obchodníčků. Byl to svět pestrý a barevný, svět písní pouličních muzikantů a vůně pražených kaštanů. Kromě venkovských trhovců přivážejících každý den drůbež, brambory a zeleninu, tu byli také huntýři, pouliční řezníci bez vlastního řeznictví, kteří přímo na ulici rozpracovávali maso, hadrářky, staré neforemné báby se svým výměnným obchodem, ovocnáři, rybáři, mlékaři, parapláři, brusiči, dráteníci a konečně i flašinetáři s obrovskými flašinety všech barev a tvarů.
Byl to také svět žebráků všeho věku, od malých umouněných děcek po starce nad hrobem, bezprizorních tuláků, propuštěných kriminálníků a jiných pochybných existencí z řad městské spodiny, které se od rána povalovaly po zemi a hleděly, kde co ukořistit. Někteří se spokojili s dávkou rumfordské polévky pro chudé, kterou přiváželi okolo poledne na dvoukoláku, jiní obraceli naruby cizí kapsy, okrádali trhovce, nebo u nich alespoň žebrali o zbytky.
Kromě polévky pojmenované po baronu Rumfordovi se daly sehnat i lepší pochoutky: hutné polévky „na naběračku“, kterou si člověk sám mohl hrábnout do hrnce a co vylovil, vylovil - smlouvání se nepřipouštělo, hrách ve všech podobách, z nichž nejoblíbenější byla pučálka, kořeněný a pražený napučený, uzenky, brambory na loupačku, makové buchty, nebo už zmiňované kaštany.
Jan Piperger byl v dobrém rozpoložení, a tak vzal k pytlíku s pískem i čtyři pomeranče a hrst ořechů pro děti a pěknou pentli do vlasů pro Reginu, kterou mohl vybrat Poldík. Vybral růžovou, zatímco Janovi se líbila žlutá. To byla ostatně jeho oblíbená barva, většinu svých produktů oblékal do žlutých potahů a žlutá byla i jeho brašna s provazy. Pražský kat býval sice obvykle šetrný muž, ale svou rodinu miloval nadevše. V poslední době se mu navíc dařilo vše, na co sáhl, v dílně mu přibyli hned noví tři tovaryši a zakázek bylo dost a dost. Nijak se netajil tím, že výši katovského služného - 420 zlatek ročně - považuje za opovrhování svou tolik potřebnou prací.
Když konečně došli až domů, na Platnéřskou ulici, která byla v šedesátých letech ještě slušnou pražskou čtvrtí (to se změnilo až zhruba v osmdesátých letech 19. století, kdy se sem začala stahovat tehdejší pražská galérka), rychle vklouzli do bytu, kde je už od vchodu vítalo dětské šveholení i vůně čerstvých placek, která se linula z kuchyně. Doma byla jen Regina s tříletým Hansem a dvouletým Josefem. Teprve u večeře, když byli u stolu všichni, Poldík slavnostně oznámil, že je už učedníkem a předal mamince pentli. S oříšky a pomeranči tak dostal letní večer rázem nádech Vánoc.

Dny se měnily v týdny a ty zase v měsíce a den Poldíkova nástupu do učení se neodvratně přibližoval. Když ráno onoho dne nastalo, matka mu udělala na čelo křížek, do kapsy zastrčila svatý obrázek a dala kázání o správném zacházení s prádlem. Pak se ale usmála, pohladila jej po vlasech a rychle odvrátila tvář, protože se jí právě dva proudy slz vylily na tváře.
„Vždyť v neděli je zase doma, maminko,“ řekl otčím vesele a popostrčil Poldíka z domovních dveří. Sám byl také dojatý, ale nic na sobě nenechal znát. Mezi svými dvěma chlapci a Regininými dětmi nedělal nikdy rozdíly, ba naopak, k žádnému z dětí neměl takový vztah, jako právě k Leopoldovi, a tak když jej zanechával u Studených v dílně, s brašničkou v ruce, téměř se sám slzám neubránil. Rychle se otočil na podpatku, aby Poldík neviděl, a zamířil svižným krokem zpátky do své dílny, kde se mu od Božího rána vršily zakázky.
Mistr Poldíka představil ostatním učedníkům. Bylo jich celkem sedm: Ferdinand Aschenbrenner, Fridolín Nováček, Josef Emerich, Arnošt Neumann, Johann Wokaun, Děpold Krásný a Augustýn Vaněk. Všichni uměli naštěstí minimálně trochu německy, Aschenbrenner a Wokaun pocházeli z německy hovořících rodin, stejně jako Leopold. Narozdíl od něj však češtině alespoň rozuměli. Společně spali všichni v jednom pokoji na slamnících vyrovnaných vedle sebe.
Učedníci vstávali v pět hodin ráno, chodili pro uhlí a pro vodu, topili, zametali, dělali vše, co jim nařídila mistrova žena. Okolo sedmé se všichni scházeli u snídaně. Většinou byla bílá káva s chlebem, někdy buchta s čajem. Od osmi hodin se pracovalo v dílně. V prvním roce učení nedostávali chlapci žádný plat a nebyli připouštěni k odborné práci. Museli si především zvyknout na každodenní rutinu i prostředí dílny, a tak byli stále při ruce mistrovi i tovaryšům, vyřizovali po městě nejrůznější pochůzky a vypomáhali při hrubějších zlatnických pracích. Ve třináct hodin byl oběd, potom se znovu pracovalo, minimálně do pěti hodin odpoledne. Pak museli učedníci ještě uklidit celou dílnu.
Vyučit se nějakému řemeslu tehdy vyžadovalo pět let učení s ukončenou tovaryšskou zkouškou. Pracovalo se také v sobotu a dokonce částečně i v neděli: učedníci dostávali volno na nedělní odpoledne, kdy museli ještě na dvě hodiny do pokračovací školy a do kostela. Až okolo čtvrté hodiny byli pány svého času a směli se vrátit ke svým rodinám. V pondělí ráno se opět museli hlásit v pět hodin ráno u mistra. Pokud byl učedník přichycen při nějakém prohřešku, mohl mu mistr dobu učení prodloužit o rok a získat tak pro svoji rodinu bezplatnou pracovní sílu. A to si věru nikdo nepřál. Zatímco mistr byl totiž mírný a shovívavý člověk, milostpaní Studená měla přísnou a hádavou povahu a nikdo se s ní nechtěl dostat do křížku.
Studení měli původně děti čtyři, dvě děvčata však nepřežila ani první rok života a jeden hošík zemřel hned po porodu. Jediný žijící byl čtrnáctiletý Antonín, neduživý chlapec, jehož od dětství zužovalo množství chorob, které jej oslabily natolik, že se svou bledou kůží a propadlými tvářemi připomínal mrtvolu. Nebyl schopen jakkoliv pracovat, zato do učení byl ďas, a tak studoval na gymnáziu a domů chodil jen v ty dny, kdy zase učedníci odcházeli pryč, takže se vždy pouze míjeli. Učedníci se študáky měli spousty nevyřízených účtů, ale s Antonínem by si snad ani nikdo z nich nic vyřizovat nechtěl, protože je to, jak řekl Fridolín Nováček, příliš snadný cíl, a to potom nikoho nebaví.
Spíše než se študáky byli zlatničtí učni na kordy s tovaryši. Mladí pánové totiž svého postavení vůči nim zneužívali, všelijak je utiskovali, dohlíželi na jejich práci s mnohem větším elánem, než bylo potřeba a za prohřešky domnělé či skutečné je pohlavkovali, nebo šťouchali pod žebra. Velmi brzy Leopold pochopil, proč „křivá huba“ a „opičák“ patří mezi nejmírnější výrazy, jakými učedníci jednotlivé tovaryše častují. To když se mu opičákův loket bolestivě zaryl pod žebrem poté, co odmítl jednomu z tovaryšů dojít koupit kuřivo.
Ale i učedníci uměli tovaryšům vše vrátit i s úrokem. Jednou strčili tovaryšovi do kapsy kabátu uhynulého čolka přímo k bílému kapesníku, který si nosil na svaté přijímání. Nešťastník jej vytáhl u kostelní mřížky přímo před knězem, který se tak vylekal, že téměř upustil posvěcené hostie. Potom zase narafičili židli s naštípnutou nohou, která se po dopadu tovaryšovi zadnice na sedadlo podlomila. Jindy při vyřizování korespondence zjistili adresu děvčete jednoho z tovaryšů, které pak psali jeho jménem vzkazy.
Oblíbeným místem učedníků byla městská kašna. V létě se při nošení puten lehkomyslně oblévali vodou a pokoušeli se do ní vysadit ryby, v zimě na tom samém místě rozbíjeli krusty ledu, aby se dostali k alespoň nějaké vodě. Ne vždy byli úspěšní, někdy zamrzly i přívody. Kašna byla jediným zdrojem užitkové vody, a tak se u ní tvořily obrovské fronty.
U kašny se také dalo potkat celé spektrum nepřehlédnutelným existencí. Jejich oblíbenou figurkou byl Papšák. Trhan a tulák snad odjakživa, bývalý žoldák, který se nechal za peníze najmout papežským vojskem, aby i odtamtud dezertoval a vrátil se zpátky do Prahy, kde navázal na svůj bývalý způsob života. Jediné, co mu zůstalo ze služby pro Papežský stát, bylo několik ušmudlaných lejster, která stále nosil pečlivě na prsou a každou neděli se oblékl do svých nejhorších šatů (přesněji: horších z těch dvou, které vlastnil) a vzal si tyto dokumenty pod paži a šel s nimi žebrat po farách a klášterech.
Mezi oblíbené kratochvíle učedníků patřily také výlety do všech koutů Prahy. Ačkoliv kavárny směli navštěvovat oficiálně až od čtvrtého roku učení, byl to sám mistr, který toto nařízení porušoval. Kdykoliv měl totiž i jen jmeniny, sezval všechny učedníky i s tovaryši do svého oblíbeného hostince, kde se všichni dosyta najedli, napili a zahráli si kuželky. Mistr dával velkoryse náskok, aby pak stejně drtivě zvítězil. A aby to chlapcům nebylo líto, zaplatil za ně útratu.
Při zimních večerech v učení Leopold stále častěji myslíval na svého otčíma. Často se jej toužil na onu věc, která jej tolik tížila, zeptat, ale neodvážil se. Tolik se bál, že ztratí iluze o jeho laskavém srdci. V té době začal shánět knížky o katovském řemesle. Nemohl však pochopit kontrast mezi krutými a krvežíznivými hromotluky ze stránek laciných románků a svým hodným, laskavým otcem. Léta plynula, z učedníků se stávali tovaryši, z tovaryšů vojíni a jejich mistři stárli. A měl se přiblížit i den, kdy on sám uvidí poprvé umírat člověka na šibenici.

Autor: Lucie A. Sulovská | středa 10.9.2014 7:10 | karma článku: 26.80 | přečteno: 1993x


Další články blogera

Lucie A. Sulovská

Alfie Evans, poznámky a poučení k případu

Případ britského chlapce Alfieho Evanse sleduji skoro od začátku, poslední týden velmi intenzivně. Za několik málo dnů jsem k němu přischla více, než jsem původně chtěla. Toto je moje obsáhlé zamyšlení nad ním. Braňme si svobodu.

28.4.2018 v 7:44 | Karma článku: 45.62 | Přečteno: 18741 | Diskuse

Lucie A. Sulovská

Ztracený život Tomasze K.

Prvního dne roku 1997 bylo na území obce Miłoszyce nalezeno tělo patnáctileté Malgorzaty K. Dívka byla brutálně znásilněna a ještě živá zanechána na dvacetistupňovém mrazu, kde umrzla.

16.3.2018 v 19:17 | Karma článku: 36.11 | Přečteno: 2295 | Diskuse

Lucie A. Sulovská

Jak umřela Zimbabwe

Pojem „banánová republika“ poprvé použil americký spisovatel William Sydney Porter, známější pod pseudonymem O. Henry.

5.12.2017 v 21:00 | Karma článku: 35.24 | Přečteno: 1641 | Diskuse

Lucie A. Sulovská

Ve světě utlačitelů a utlačovaných

Žádná identita není neutrální ve světě, v němž existují jen utlačovaní a utlačovatelé. A je nemožné být zároveň utlačovatel a utlačovaný.

30.6.2017 v 16:35 | Karma článku: 31.42 | Přečteno: 1619 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jan Pražák

Máma čůrá na zahradě za boudou

„Honzo, máš tady tátu?“ Zeptal se mě tehdy na chalupě soused Jarda. Mně bylo čerstvých osmnáct, rodiče ten víkend někam odjeli a já se na chalupu vypravil sám s naší mourovatou kočkou.

27.5.2018 v 13:27 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Zdeněk Šindlauer

Kterak si počínati na třináct a půl metru vysokém kopci?

Není to žádná věda. Záhodno jest naň vystoupiti, aby nad hlavou byly už jen větve stromů a nebe. Nahoře se posadit na zem, rozepnout límeček u košile, vdechovat zemi a čas vůkol, a půl hodiny nedělat a neříkat nic.

27.5.2018 v 7:35 | Karma článku: 15.48 | Přečteno: 333 | Diskuse

Klára Tůmová

Není erár jako erár aneb Mlíčko

Člověk je tvor vynalézavý, a to platí jak pro soukromničení, tak pro sdílení. Jen se občas stane, že někdo lokální situaci tak docela nepochopí.

26.5.2018 v 20:28 | Karma článku: 10.54 | Přečteno: 287 | Diskuse

Michal Bareš

Švédský recept na krize

Médii proběhla tento týden zpráva o příručce pro případ krize nebo války, kterou distribuuje Švédsko svým občanům. Jedním z témat této brožury je také připravenost domácností a jejich doporučené vybavení.

26.5.2018 v 7:18 | Karma článku: 15.05 | Přečteno: 740 | Diskuse

Jan Andrle

Brejličky

Jsou to takové předěly v životě mužském - a nepochybuji, že dámy to mají podobně - a jakkoli je čekáte, víte o nich, že přijdou, tak pocit překvapení se alespoň u mne stejně dostavil.

26.5.2018 v 1:21 | Karma článku: 12.43 | Přečteno: 292 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.