Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Z otroctví ke kněžství - Augustus Tolton

2. 06. 2014 8:50:00
Augustus Tolton byl prvním černošským katolickým knězem ve Spojených státech. Narodil se v otroctví a celý život statečně válčil nejen s předsudky z řad bílého obyvatelstva, ale také s démony své vlastní komunity. 

 

Gus

Augustus Tolton, též Augustine Tolton, přišel na svět 1. dubna 1854 jako syn Marthy a Petera Toltonových, otroků pána Stephena Elliota. Augustova matka pocházela z Kentucky, kde byli její rodiče v mladém věku koupeni místním otrokářem Johnem Manningem a pracovali na jeho plantážích. Manningovi byli katolíci a své otroky nechávali pokřtít po koupi; děti, které se jim v otroctví narodily, byly potom křtěny hned po narození. Martha nikdy nechodila do školy, byla zcela negramotná a do šestnácti let pracovala pro rodinu svého pána Johna Manninga.

Manningova dcera Susan se roku 1849 provdala za syna otrokáře Stephena Elliota a spolu s potřebami pro domácnost, ložním prádlem a nábytkem, dostala od svých rodičů jako svatební dar půl tuctu otroků různého věku a schopností, mezi nimiž nechyběla mladá Martha. Stephen Elliot vzápětí zakoupil farmu v Ralls County, ve státě Missouri, kam se manželé společně s otroky přestěhovali. Jejich pozemek sousedil s farmou jiné katolické rodiny, Hagerových. Jeden z jejich otroků, Peter Tolton, byl zakoupen jako dítě na aukci v Hannibalu a pokřtěn katolickým misionářem Paulem Lefebrem. Také on byl negramotný. Zatímco Martha pracovala především v domě svých pánů, Peter otročil na obilném poli a v pivovaru patřícím Hagerovým.

V létě roku 1850 slunce pálilo a otroci v potu tváře obdělávali pole Hagerových. Jeden z nich, asi desetiletý chlapec, se najednou chytil za hrudník a padl k zemi. Byl daleko od ostatních a nikdo by si jej nevšiml, nebýt Marthy, která šla právě věšet prádlo. Utíkala k němu a volala o pomoc. První přiběhl Peter Tolton a společně se snažili chlapci pomoci, zatímco ostatní běželi pro pána. Hager vzápětí přišel a nechal chlapce odnést do svého domu, kde hoch naposledy vydechl.

Mezi oběma otroky však zahořel cit a brzy se odhodlali požádat své pány o povolení k sňatku. Elliotovi ani Hagerovi nic nenamítali a podepsali dohodu, že oba mladí manželé budou žít na farmě Elliotových, avšak Peter bude nadále pracovat u Hagerových. Děti, které se jim do manželství narodí, budou potom patřit Elliotovým. Na jaře roku 1851 Peter Paul Tolton a Martha Jane Chisley, oba osmnáctiletí, uzavřeli sňatek v kostele Sv. Petra v Brush Creek. Kromě Augusta se jim do manželství narodil syn Charley (1853) a dcera Anne (1859).

Útěk  

Na začátku roku 1860 začal Peter Tolton uvažovat o útěku. Své ženě sice slíbil, že jen co to půjde, dostane je k sobě, Martha si však již v té době uvědomovala, že svého muže už pravděpodobně nikdy neuvidí. Když se Peter Tolton dostal do St. Louis, které bylo v té době rozdělené na dvě části, okamžitě vstoupil do armády Unie a zapojil se do bojů v občanské válce. Aniž by zanechal jediný vzkaz své rodině, podlehl roku 1865 ve vojenské nemocnici v St. Louis úplavici.

Protože se útěky z plantáží neustále množily, museli zůstavší otroci pracovat i za ty, kteří utekli. Osmiletý Charley a sedmiletý Augustus pracovali na plantáži daleko od své matky, kde si je vyhlédl jiný otrokář a projevil zájem o jejich koupi. Strach, že přijde o to jediné, co jí na světě ještě zůstalo, přinutil Marthu začít osnovat útěk. Chtěla se dostat do Illinois, kde neplatily otrokářské zákony. Brzy ráno roku 1861 s dětmi, z nichž nejmladší Anne ještě nebyly dva roky, utekli z farmy Stephena Elliota. V noci klopýtali přes zoraná pole a přes den se skrývali. Během plavby přes řeku v jedné ze zchátralých veslic se je pokusil někdo z břehu zastřelit. Byla však tma a netrefil se. Toltonovi se dostali na druhý břeh a pokračovali dál do první vsi.

Místní jim dali jídlo z kbelíků pro zvířata, první po několika dnech, a ukázali cestu k městu Quincy, asi dalších dvacet kilometrů. Ve městě byla kolonie černochů, z nichž mnozí uprchli z otroctví. V Quincy nakonec opravdu nalezli onu čtvrť, nazvanou příhodně Negro, kde žilo asi 300 černochů. Zde se seznámili s paní Davisovou, vdovou, která žila v domku jen se svou devítiletou dcerou Mary Ann. Toltonovi se k Davisovým nastěhovali a společně tak žili ještě několik dalších let. Matky pracovaly přes den ve fabrice a v noci chodívaly uklízet do administrativních budov.

Quincy

Desetiletý Charley a devítiletý Augustus začali brzy pracovat v továrně na zpracování tabáku pana Harrise. Pracovalo se deset hodin denně, šest dní v týdnu. Neděle byla potom zcela věnována náboženství. Rodina navštěvovala římskokatolický kostel Sv. Bonifáce, kde byl farářem otec Schaeffermeyer. Farnost měla asi dva tisíce členů, převážně německých přistěhovalců, kázání byla tedy v němčině. Většina černochů v oblasti byla protestantská. Když se však malý shluk katolických černochů shromáždil před kostelem, otec Schaeffermeyer jim přečetl evangelium a shrnul kázání v angličtině.

Toho roku Charley zemřel. Augustus se celou noc modlil u jeho postele a než jeho bratříček naposledy vydechl, doběhl pro otce Schaeffermeyera, který dal chlapci poslední pomazání. Byla právě zima a Charley podlehl těžkému zápalu plic. Otec Schaeffermeyer si v té době povšiml malého Augusta. Zaujal jej svou vroucností ve víře, tím, že se naučil sám číst náboženské texty, a také svým krásným zpěvem. Rozhodl, že by chlapec měl dostat vzdělání a nabídl mu studium na farní škole Sv. Bonifáce, kde učil. Matka nadšeně souhlasila, a tak mohl desetiletý Augustus na podzim poprvé nastoupit do školy.

Příchod černošského dítěte na školu, kam dosud chodily jen bílé děti, způsobil ve farnosti povstání. Rodiče vyhrožovali, že omezí jakékoliv příspěvky pro farnost, že svoje děti odhlásí ze školy, psali rozzuřené dopisy biskupovi, aby otce Schaeffermeyera okamžitě přeložil. Školní docházka se pro Augusta stala nesnesitelnou. Děti se mu posmívaly, když nemohl něco přečíst, napodobovaly jeho přízvuk, trápily ho a nadávaly mu. Řeholní sestra jej vždy po vyučování pozdržela ve třídě, aby se vyhnul zástupům dětí, které venku čekaly na to, aby mu mohly ubližovat. Otec Schaeffermeyer se hocha snažil ze všech sil chránit, ale nebylo to nic platné. Když matka viděla, jaké účinky má škola na jejího syna, nechala jej odhlásit a Augustus se vrátil zpátky do továrny.

Každý rok v zimě byla továrna na tři měsíce z provozních důvodů uzavřena. Během těchto měsíců začal Augustus navštěvovat veřejnou školu pro barevné děti. Ale ani tentokrát nešlo vše hladce. Augustus byl starší, než chlapci, kteří s ním chodili do třídy, a také černější - většina žáků byla totiž mulatského původu. Protože neměl otce, ostatní děti na něj volaly, že je bastard a jeho matka děvka. V té době Augustus chodil do kostela ve farnosti Sv. Vavřince, kde byl tehdy farářem otec Peter McGirr, přistěhovalec z Irska.

V roce 1868 zemřela ve věku šestnácti let Mary Ann Davisová, o které Augustus mluvil jako o své nevlastní sestře. Otec McGirr dal dívce poslední pomazání, a poté s Augustem setrvali v modlitbách u jejího lůžka. Krátce po pohřbu si otec McGirr dal zavolat Augusta a promluvil si s ním o jeho problémech ve škole, o kterých jej informoval otec Schaeffermeyer. Věděl, že Augustus nyní chodí do veřejné školy pro barevné děti, která obvykle neposkytovala svým žákům nic víc, než trochu psaní, čtení a počtů, a trval na tom, že Augustus by měl studovat v katolické škole.

Farnost Sv. Vavřince měla dobrou školu, kde učily řeholní sestry z Kongregace Školských sester de Notre Dame, a otce McGirra napadlo, že by Augustus mohl studovat právě tady. Ani tentokrát se to neobešlo bez problémů, někteří rodiče otci McGirrovi vyhrožovali odstoupením od smlouvy o finanční podpoře farnosti a opět se vyskytly žádosti o přeložení. Ani otec McGirr se však nevzdal. Na neděli si připravil velmi razantní kázání, kde poukázal na biblické „nechte maličkých přijíti ke mně“ a „cokoli jste udělali nejmenšímu z těchto mých bratří, to jste udělali mně.“ Celou kázeň potom zakončil zvoláním varujícím ty, kteří nebudou respektovat biblické zákony: „Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!“

Nakonec žádné velké potíže ve škole nebyly, ačkoliv se ostatní děti Augusta stranily. V té době byl šestnáctiletý Augustus také pobiřmován. Do kostela chodil každý den a během měsíce se naučil celou latinskou mši nazpaměť. Často s otcem McGirrem diskutovali o možnosti povolání ke kněžství a zjistili, že dosud v celých Spojených státech neexistuje žádný černošský kněz. Bratři James Augustine a Patrick Francis Healy byli jediní kněží smíšeného původu a jejich černošský původ na nich nebyl na první pohled vůbec poznat. Augusta tato informace zklamala, ale otec McGirr jej nadále povzbuzoval, aby přece neklesal na mysli.

Spojil se s otcem Schaeffermeyerem a společně se věnovali Augustově přípravě. Shodli se, že by možná bylo nejlepší, aby Augustus odešel k františkánům; ti však žádost odmítli, ačkoliv otec Schaeffermeyer nabídl, že celou formaci zaplatí. Pak otec McGirr napsal biskupu Baltesovi o talentovaném a zbožném negerském chlapci. Ten však ve své diecézi seminář neměl a poradil jim, aby se snažili po celých Spojených státech najít seminář, který bude negerského studenta akceptovat s tím, že veškeré náklady převezme Baltesova diecéze. Během několika let odeslal otec McGirr s otcem Schaeffermeyerem žádosti do všech seminářů po Spojených státech. Žádný z nich nebyl ochoten černocha přijmout.

Zatímco Augusta nikde nechtěli, kněží v Quincy pokračovali v jeho soukromém vzdělávání. V roce 1873 jej začal učit otec Theodore Wegmann se záměrem, že by se z Augusta mohl stát alespoň dobrý katecheta, roku 1875 byl však přeložen a situace se opět zdála beznadějnou. Tehdy otec McGirr obdržel dopis od svého přítele ze semináře, otce Patricka Dolana, který se stal právě farářem v téměř opuštěné farnosti na severovýchodě Missouri a neměl žádnou hospodyni. McGirra napadlo, že by k němu mohl poslat Augusta i s matkou. Zatímco by paní Toltonová zastala práci hospodyně, otec Dolan by mohl Augusta vyučovat. Dolan souhlasil a oba se k němu brzy nastěhovali. Problém však tkvěl v tom, že otec Dolan neskončil v bídné farnosti jen tak pro nic za nic. Měl velké potíže s alkoholem a rozhodně nebyl ve stavu, aby se mohl věnovat Augustově dalšímu vzdělání. Když se otec McGirr dozvěděl, co se vlastně děje, poradil Toltonovým, ať se vrátí zpět do Quincy.

V Quincy začal Augustus zase pracovat v továrně, tentokrát plnil lahve sodovkou, zatímco pokračoval v soukromém studiu u dvou starých františkánů, Engelberta Geye a Francise Alberse. Římskokatolická farnost Sv. Bonifáce toho roku koupila starý, nepoužívaný evangelický kostel. Otec Schaeffermeyer v něm poté poté zřídil nedělní školu pro černošské děti, kde mohl učit i Augustus. Vysvětloval černošským rodičům, jak důležitá je náboženská výchova pro jejich děti a vštěpoval dětem hodnoty, na které jejich rodiče mnohdy rezignovali. V té době se začal organizovat také v hnutí střídmosti, kde přednášel černošské komunitě o škodlivosti alkoholu. Snů o kněžství se však nevzdával.

Do Věčného města

Biskup Baltes se chystal na cestu do Říma a otce McGirra napadlo, zda by snad Augustus nemohl být přijat do semináře tam. Přednesl tento odvážný nápad biskupovi, který souhlasil, že se bude touto možností zabývat. Ve stejné době františkánský kněz jménem Richardt, který se připojil ke svým kolegům v Quincy, zjistil, že jeho bývalý spolužák je blízkým přítelem římského kardinála a prefekta Papežské univerzity Urbaniana v Římě. Pontifikální kolej pod vedením Kongregace pro evangelizaci národů připravuje kněze pro budoucí misijní činnost. Napsal mu upřímný dopis, kde vykreslil případ chlapce jménem Augustus Tolton a vylíčil, z jakých důvodů nebyl přijat ke studiu ve Spojených státech.

Po několika měsících k údivu všech dorazila odpověď; Augustus Tolton byl přijat ke studiu v kněžském semináři v Římě. Neuvěřitelné se přece stalo uvěřitelným. Plakal Augustus, jeho matka i sestra, plakal otec McGirr, Schaeffermeyer, Richardt, Gey i Albers, plakal biskup Baltes i otec Dolan. Augustovi vysvětlili, že jako budoucí misionář může být vyslán do jakéhokoliv koutu světa, což bude muset bez okolků přijmout a vzhledem k jeho tmavé pleti je velmi pravděpodobné, že se dostane až do Afriky. Na tom mu však prámalo záleželo; toužil být knězem a bylo mu jedno kde.

Do Říma dorazil bohoslovec Tolton 12. března 1880 a na Květnou neděli obdržel černou kleriku a biret. Studenti Urbaniany nosili v té době kolem pasu červené cingulum. V tomto oděvu chodil Augustus po celý zbytek svého života. V semináři bylo asi sedmdesát bohoslovců z celého starého kontinentu a Augustus byl jediný černoch. Přesto se nikdy nesetkal s jediným rasovým předsudkem. Naopak; veškerý zájem o něj se mísil s obdivem k jeho životnímu příběhu, a to i z nejvyšších pozic. Většina církevních hodnostářů zastávala velmi pokrokové, antirasistické a antiotrokářské názory a Augustus pro ně byl výjimečným studijním materiálem. Společně se spolužáky poznávali Řím a účastnili se i audiencí u papeže Lva XIII. Domníval se, že jeho cesty po vysvěcení budou skutečně směřovat do Afriky a pilně studoval její geografii. Naučil se hrát na akordeon a všechny udivoval svým pěveckým talentem.

Dne 14. května 1883 přijal Augustus z rukou kardinála Lentiho tonzuru. O rok později mu kardinál Parrochi udělil lektorát a v zimě téhož roku akolytát. V neděli 2. srpna 1885 přijal diakonské svěcení. A konečně, datum kněžského svěcení byl stanoven na 24. května 1886. Papež Lev XIII. toho dne v přenesené pravomoci kardinála Giovanniho Parocchiho vysvětil v Lateránské bazilice na kněze 23 mladých mužů, mezi nimiž nechyběl Augustus Tolton. Ačkoliv ze všech vyzařovalo štěstí, nikdo z nich neušel za kněžstvím tak dlouhou a trnitou cestu, jako Augustus. Ten byl ve svých 31 letech zároveň nejstarším ze všech přítomných novokněží.

Kardinál Simeoni zařídil, aby mohl Augustus svoji první mši sloužit přímo ve svatopetrské bazilice. Otec Tolton začal: „Introibo ad Altare Dei“ a kardinál s dojatým úsměvem zašeptal: „Ad Deum qui laetificat iuventutem meam.“ Po mši překvapení poutníci sledovali černošského kněze v klerice držícího se za ruku s kardinálem v červené róbě. Primiční oslavu uspořádali preláti pro Augusta v kardinálské rezidenci.

V té době začínali novokněží Řím pomalu opouštět a rozprchat se na misie do všech koutů světa. Konečně se také rozhodlo, kam vlastně poputuje Augustus. Ačkoliv se původně skutečně uvažovalo o tom, že bude vyslán na misie do Afriky, především zásluhou kardinála Simeoniho k tomu nedošlo. „Američané jsou často nazýváni nejosvícenějším národem na světě. Uvidíme, zda si tu čest zaslouží. Pokud Spojené státy nikdy předtím neviděli černého kněze, nyní ho uvidí,“ prohlásil stařičký italský kardinál a zařídil, aby se Augustus vrátil domů, do Quincy.

Otec Tolton opustil Řím 13. června 1886. Když urostlého černocha mluvícího výborně italsky v Livornu spatřil imigrační úředník, pokusil se jej naverbovat do armády předpokládaje, že Augustus oděný v černou kleriku ve skutečnosti knězem není. V Anglii bylo ohlášeno dvanáct dní zpoždění odjezdu lodi do Spojených států. Když černošského kněze v přístavní restauraci objevil bohatý irský gentelman, byl jím fascinován natolik, že jej na vlastní náklady vzal zpět přes kanál La Manche a několik dní s ním cestoval po různých evropských zemích. Prohlídka skončila v Liverpoolu, kde otec Tolton nastoupil na palubu parníku Gallia. Loď dorazila do New Yorku 6. července 1886.

Zpátky doma

První mši na americké půdě sloužil otec Tolton v černošské farnosti Sv. Benedikta v New Yorku. The New York World 12. července 1886 popsal událost: „Hodinu před mší byl kostel plný do posledního místa. Černí lidé, mladí i staří, přišli ze všech koutů města i z venkova.“ Mezitím napsal Augustus dopis otci McGirrovi, který začal připravovat slavnost na jeho uvítání. Objednal celý železniční vůz, nádražní kapelu a zdobený bílý kočár tažený hřebci. Když Augustus přijel, muzikanti spustili Svatý Bože chválíme tvé jméno. Otec Tolton padl do náručí otce McGirra. Oba plakali. Věděli, jak šťastný by býval byl otec Schaeffermeyer, kdyby se onoho okamžiku dožil. Dav na nádraží mával a provolával slávu. Po mši stálo několik stovek lidí ve frontě na novokněžské požehnání. První však patřilo matce.

Navzdory vřelému přivítání, roky v Quincy nebyly zrovna procházkou růžovým sadem. Otec Tolton se ze všech sil snažil vybudovat černošskou katolickou farnost, ale musel bojovat s odporem černošských protestantských vůdců. V té době se také poprvé setkal s rasovými předsudky u katolického kněze. Otec Michael Weiss jej nikdy nenazval jinak, než „tím negrem“. Pokoušel se svou německou farnost dostat z dluhů a byl nešťastný z toho, že bílí farníci věnují své peníze raději černošskému kolegovi. Snažil se jej ze všech sil vyštvat a když mu Augustus opáčil, že je vázán přísahou, byl poslán do této diecéze a musí zde tedy zůstat, vyrazil Weiss za novým biskupem, kterému sdělil, že Tolton musí pryč. Biskup Ryan si opravdu brzy dal Augusta zavolat a požádal jej, aby se nadále věnoval jen černošské komunitě. 

Další rozruch přišel, když se jistá extravagantní a velmi bohatá dáma rozhodla uzavřít sňatek, a za tímto účelem oslovila černošskou farnost otce Toltona. Poprask, který nastal poté, co jedna z nejprominentnějších osob ve městě zvolila pro svou svatbu černošského kněze a štědře jej podarovala, využil Weiss ve svůj prospěch. V listopadu roku 1889 napsal otec Tolton do Říma kardinálu a prefektovi Urbaniánské univerzity: „Je tu jistý německý kněz, který je velmi žárlivý a pohrdavý. Zneužívá mě v mnoha ohledech a řekl biskupovi, aby mě odtud dostal. Budu rád pryč odtud jen proto, abych byl od něj daleko.“

Nemalou starost Augustovi však způsobovali i sami jeho černí farníci. Kostel byl sice stále plný a jeho kázání měla velký ohlas, ale brzy se ukázalo, že víra místních černochů je velmi nestálá. Komunitu neustále decimoval alkohol a chudoba. Opuštěné děti navštěvovaly katolickou školu jen v zimě, a to především proto, aby se ohřály. Otec Tolton jim hojně nakupoval oblečení a jídlo, zdrojem peněz mu přitom byli téměř pouze bílí donátoři. Ke konverzím od černých protestantů téměř nedocházelo, což Tolton vnímal jako svoji velkou prohru. Za tři roky pokřtil devatenáct konvertitů od protestantismu.

Dne 19. prosince 1889 odešel po dohodě s biskupem Augustus z Quincy pryč. Opustil nově vzniklou černošskou farnost Sv. Josefa, která s jeho odchodem navždy zanikla.

Chicago

Novým Augustovým působištěm se stalo Chicago. Zdejší arcibiskup Patrick Feehan jej srdečně uvítal a jmenoval jej farářem farnosti Sv. Augustina s plnou pastorační jurisdikcí nad všemi černošskými katolíky v arcidiecézi. Byla to nová etapa jeho života. Zatímco v Quincy měl pěkný kostel, byt a školu, nyní mu byl svěřen pouze oltář v rohu kostela, který stále patřil jinému společenství, a jednopokojový byt v zaplivané čtvrti.

Po dvou letech nakonec přece jen přesídlil na faru a nastěhovala se k němu matka, která se mu starala o domácnost. Téhož roku získal Augustus dar 10 000 dolarů od dámy jménem Anne O'Neill, která jej požádala, aby vše použil pro pastoraci v černošské komunitě. Ta žila v Chicagu snad ještě ve větší bídě, než v Quincy. Bylo zde skutečné ghetto, jehož obyvatelé byli buď nezaměstnaní, nebo pracovali za směšné mzdy jako námezdní síla. Nějaké peníze přišly také z fondu amerických biskupů a v neposlední řadě od Katherine Drexel, která roku 1891 věnovala farnosti Augusta Toltona jednorázově přinejmenším 36 000 dolarů.

Katherine Drexel (dnes Sv. Katherine Drexel) byla vroucná katolička, dcera majitele bankovní společnosti Drexel & Co. Po otcově smrti zdědila obrovské jmění a byla ve své době jednou z nejbohatších žen na světě. V lednu roku 1887 měla v Římě soukromou schůzku s papežem Lvem XIII. a mluvila s ním o plánech dotace černošských misií ve Spojených státech. Během svého života věnovala římskokatolické církvi na misie po celém světě několik milionů dolarů. Zemřela v pověsti svatosti ve svých devadesáti sedmi letech a byla beatifikována papežem Janem Pavlem II.

Z peněz začal stavět otec Tolton kostel, kam pravidelně docházelo asi 600 černošských farníků. Kromě bohoslužeb pořádal hodiny katechismu pro děti i pro dospělé. Většinu peněz věnoval na pomoc svým farníkům. Sám žil v chudobě a přísné askezi. Nosil potrhanou kleriku, kterou však nikdy nesvlékl. Kněžství bylo jeho pýchou. V roce 1896 jej navštívil otec Theodore Warning z arcidiecéze Dubuque a pobyl u něj několik dní. Později vyprávěl: „Žili ve špatně zařízeném, ale velmi čistém domě. Jídlo bylo jednoduchou záležitostí. Otec Tolton, jeho matka a já jsme seděli u stolu, petrolejová lampa stála uprostřed. Na zdi přímo za otcem Toltonem visel velký černý růženec. Jakmile večeře skončila, otec Tolton vzal růženec do ruky a s úctou políbil kříž. Všichni jsme si klekli na holé podlaze, zatímco černošský kněz tichým hlasem vedl modlitbu se záměrnou pomalostí a s nezaměnitelným zápalem.“

Smrt

V neděli na začátku července roku 1897 oznámil otec Tolton při mši, že se chystá s ostatními kněžími na společné arcidiecézní setkání v Bourbonnais a bude zpátky až v pátek. Lidé si všimli, že je nápadně slabý. Při eucharistii se mu třásly ruce a během mše si musel několikrát sednout. Když se 9. července vrátil, vystoupil z vlaku a šel pěšky domů na faru, bylo právě krátce před polednem. Teploměr v tu chvíli ukazoval už 105° Fahrenheita, tedy asi 40.5°C. Najednou zavrávoral, upustil svůj kufr a těžce dopadl na chodník. Policejní hlídka ho odnesla do nemocnice Mercy v 2536. Prairie Avenue, kde jej uložili do postele. Těžce dýchal a jeho horečka stále stoupala. Večer 9. července, jen krátce po udělení posledního pomazání, otec Tolton zemřel.

V neděli 11. července tělo oblečené do mešního roucha leželo v otevřené rakvi v suterénu kostela Sv. Moniky. Ve večerních hodinách kněží zaplnili kostel do posledního místa a setrvali v modlitbách celou noc. Ještě během svého života otec Tolton vyjádřil přání být pohřben na katolickém hřbitově Sv. Petra v Quincy, kde odpočívalo množství kněží, včetně otců Schaeffermeyera a McGirra. Zádušní mši si přál rovněž v kostele Quincy, a tak byla rakev převezena na nádraží a naložena na vlak do Quincy. Doprovod rakvi dělal otec Jon Brecks, Augustova matka, sestra a několik dalších osob.

Pohřeb se konal 13. července roku 1897 a tělo bylo skutečně uloženo k věčnému odpočinku na hřbitově Sv. Petra. Na jednoduchém náhrobním kameni pouhých šest řádků obsáhlo jeden celý lidský život.

Rev. Augustine Tolton
První barevný kněz ve Spojených státech
Narodil se v Brush Creek, Ralls County, Missouri, 01.04.1854
Vysvěcen v Římě, v Itálii, 24. 5. 1886
Zemřel 09.7.1897
Requiescat in Pace

Autor: Lucie A. Sulovská | pondělí 2.6.2014 8:50 | karma článku: 29.76 | přečteno: 2044x


Další články blogera

Lucie A. Sulovská

Alfie Evans, poznámky a poučení k případu

Případ britského chlapce Alfieho Evanse sleduji skoro od začátku, poslední týden velmi intenzivně. Za několik málo dnů jsem k němu přischla více, než jsem původně chtěla. Toto je moje obsáhlé zamyšlení nad ním. Braňme si svobodu.

28.4.2018 v 7:44 | Karma článku: 45.62 | Přečteno: 18740 | Diskuse

Lucie A. Sulovská

Ztracený život Tomasze K.

Prvního dne roku 1997 bylo na území obce Miłoszyce nalezeno tělo patnáctileté Malgorzaty K. Dívka byla brutálně znásilněna a ještě živá zanechána na dvacetistupňovém mrazu, kde umrzla.

16.3.2018 v 19:17 | Karma článku: 36.11 | Přečteno: 2294 | Diskuse

Lucie A. Sulovská

Jak umřela Zimbabwe

Pojem „banánová republika“ poprvé použil americký spisovatel William Sydney Porter, známější pod pseudonymem O. Henry.

5.12.2017 v 21:00 | Karma článku: 35.24 | Přečteno: 1641 | Diskuse

Lucie A. Sulovská

Ve světě utlačitelů a utlačovaných

Žádná identita není neutrální ve světě, v němž existují jen utlačovaní a utlačovatelé. A je nemožné být zároveň utlačovatel a utlačovaný.

30.6.2017 v 16:35 | Karma článku: 31.42 | Přečteno: 1619 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Zdeněk Šindlauer

Kterak si počínati na třináct a půl metru vysokém kopci?

Není to žádná věda. Záhodno jest naň vystoupiti, aby nad hlavou byly už jen větve stromů a nebe. Nahoře se posadit na zem, rozepnout límeček u košile, vdechovat zemi a čas vůkol, a půl hodiny nedělat a neříkat nic.

27.5.2018 v 7:35 | Karma článku: 15.48 | Přečteno: 330 | Diskuse

Klára Tůmová

Není erár jako erár aneb Mlíčko

Člověk je tvor vynalézavý, a to platí jak pro soukromničení, tak pro sdílení. Jen se občas stane, že někdo lokální situaci tak docela nepochopí.

26.5.2018 v 20:28 | Karma článku: 10.54 | Přečteno: 287 | Diskuse

Michal Bareš

Švédský recept na krize

Médii proběhla tento týden zpráva o příručce pro případ krize nebo války, kterou distribuuje Švédsko svým občanům. Jedním z témat této brožury je také připravenost domácností a jejich doporučené vybavení.

26.5.2018 v 7:18 | Karma článku: 15.05 | Přečteno: 740 | Diskuse

Jan Andrle

Brejličky

Jsou to takové předěly v životě mužském - a nepochybuji, že dámy to mají podobně - a jakkoli je čekáte, víte o nich, že přijdou, tak pocit překvapení se alespoň u mne stejně dostavil.

26.5.2018 v 1:21 | Karma článku: 12.43 | Přečteno: 292 | Diskuse

Libuse Palkova

Romantika v Praze a drama na vodě

Kam vyrazit když je horko, a vy v Praze zatoužíte po troše romantiky? Když někdy skončím práci dřív, tak z Veleslavína místo domů zamířím na procházku kolem koupaliště Džbán: Jsou tu krásná romantická zákoutí. jaká byste nečekali.

25.5.2018 v 22:02 | Karma článku: 14.55 | Přečteno: 510 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.