Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Česká lupičská legenda Martin Lecián

29. 04. 2014 8:30:00
Ačkoliv dnes na jeho „památku“ zaslouženě padá prach, ve své době byl novým Babinským. Světák a krasavec, na jehož hrob nosily ženy květiny, až dokud to úřady nezakázaly, byl přitom sprostým vrahem, jehož rukou vyhaslo několik lidských životů. Naposledy vraždil už za mříží. Postrach Moravy byl nejzdatnějším lupičem své doby a ještě dlouhé roky po jeho smrti se o něm vyprávěly pravdivé, ale i smyšlené historky. Když jej noc před popravou posílali spát, aby si odpočinul, odpověděl lakonicky: „Na to budu mít dost času v pekle.“

Martínek

Budoucí lupičská legenda přichází na svět 31. října 1900 v Ostrožském Předměstí, dnes městské části Uherského Ostroha, okres Uherské Hradiště. Je to narození neslavné - Martínkova rodina je chudá, asociální a děti rostou jako dříví v lese. Otec Antonín Lecián, několikrát trestaný recidivista, dělník z cukrovaru, svoji ženu často bije a všemožně týrá. Psychicky narušená matka záhy zcela zešílí a končí v ústavu pro choromyslné, kde v Martinových pěti letech umírá. Všechny peníze, kterých v rodině tak jako tak není mnoho, otec propije a prohraje v kartách. Po smrti své ženy začne znásilňovat svoji nejstarší dceru, zplodí s ní dítě a za krvesmilstvo putuje opět do vězení.

Jeho děti se zatím doma živí hlavně krádežemi. Mají hlad, jsou zanedbané. Starší učí krást mladší, které posílají tam, kde budou méně nápadné. Školu nenavštěvují vůbec, nebo jen zřídka. Martin je velmi zdatným malým zlodějíčkem, tak zdatným, že když je ve čtrnácti letech opět přichycen při krádeži, putuje okamžitě do polepšovny. I tady jsou s Martinem problémy a všichni si oddechnou, když se mohou hocha zbavit.

Potěšení je však i na druhé straně. Dne 31. října 1918 může Martin Lecián konečně opustit brány ústavu. Neví však, kam má jít, protože domů se vracet nechce. Válka skončila a brzy nabídne Martinovi zázemí armáda nově vzniklého státu. To však není nic pro člověka, který nemá zábrany, žádné autority a hranice, kromě těch svých, neuznává a jakákoliv povinnost je mu z duše protivná. Téměř okamžitě zběhne a vydává se na úplně jinou cestu. Zločineckou.

Elegán se čtyřmi browningy

Nejprve začne s tím, v čem má ostatně největší praxi - krade. Na kontě se mu vrší přestupky krádeže, úmyslného poškození cizího majetku, přečin krádeže a zločiny krádeže a dezerce. Do pozdějšího elegantního loupežníka má však daleko - vylupuje trezory zastaralé konstrukce, často hrubou silou a pozoruhodná je snad jen jeho schopnost se zjevovat den co den desítky kilometrů jinde, než včera. A pak také sumy, na které si loupením přijde - Lecián je neúnavný, peníze mu zatemňují mysl a neváhá jim obětovat cokoliv. Později i lidské životy. Když jej nakonec s konečnou platností dopadnou, není schopen říci, na kolik si vlastně svým řemeslem přišel. Odhady se pohybují mezi 100 až 200 tisíci, což jsou v té době částky pro jiné lapky zcela nedosažitelné.

Nepředbíhejme však. V průběhu osmi let, mezi roky 1918 - 1926 Lecián dezertuje hned pětkrát a odpyká si celkem dva tresty, které se však v jeho případě zcela míjí účinkem. Když je v prosinci 1926 opět zadržen a převezen do vojenské nemocnice v Olomouci, neboť je nemocen akutní tuberkulózou hrtanu, je už dávno domluvený se svými kumpány, lupiči, maďarským pobudou z Podkarpatské Rusi Belou Szekelym a olomouckým Ladislavem Kašpaříkem, že jej z nemocnice vysvobodí. Společně přepadnou strážného a utečou do nejbližší vsi, která je vzdálena asi dvanáct kilometrů. Lecián je stále v nemocničním úboru, tento stav mu mírně řečeno nevyhovuje, načež si ukradne šaty.

Po pěti dnech doputují až do Hranic, kde přepadnou a vyloupí Frommerův obchod se zbraněmi. Získají čtyři browningy a 225 nábojů. Loupí a kradou společně až do 21. prosince 1926, kdy po loupeži v krámku v Bučovicích se Szekely od Leciána oddělí a vydá se na Slovensko. Lecián zůstává, loupí převážně s Kašpaříkem a seskupuje okolo sebe zločineckou tlupu, která se stává postrachem celé Severní Moravy. Policie však neví, kde a s kým se Lecián momentálně pohybuje, a tak vyhlašuje pátrání proti Leciánovi a Szekelemu, přičemž zveřejňuje jejich popisy. Szekely však už s Leciánem dávno není a k Leciánovým nejvěrnějším druhům se přidává Emanuel Dědek. Nejedná se o žádného starce, nýbrž o mladíka, který je ovšem ve svých čtyřiadvaceti letech už protřelým kriminálníkem.

V té době již konečně Lecián začíná nabývat podoby, o níž se ještě dlouhá léta po jeho smrti budou vypravovat historky. Začíná být paranoidní, nikomu nevěří, v kontaktu s ním mohou zůstat jen jeho nejbližší kumpáni, kteří se musí hlásit tajným heslem ve znění „Jedna červená růže.“ Nyní už chodí elegantně oblečen, jezdí zásadně vlaky II. třídy a nemalou část peněz prohýří i s prostitutkami. Neustále je na útěku, po zuby ozbrojen a už i ochoten zabíjet.

V polovině ledna roku 1927 se začíná oprátka okolo Leciánova krku pomalu utahovat. Je si toho vědom, ale mimořádně vysoké sebevědomí, touha po stále větších penězích i určitá míra exhibicionismu mu nedovolují se jen tak skrývat. První přestřelka s policií se ještě obejde bez krve, Lecián ostatně není zvyklý střílet po lidech, a tak nakonec bude zázrakem, že před svým zadržením spáchá jen tři dokonané vraždy. Dalších sedm jich zůstane nedokonaných, přičemž obětem způsobí celoživotní následky.

Ve Slavkově u Brna vyruší 19. ledna 1927 Leciána během vloupání obecní strážník Rudolf Hanák. Lecián jej zasáhne čtyřmi ranami do hrudníku a Hanák je na místě mrtev. Na začátku února se Lecián pokusí vyloupit tiskařské závody Grafia v Jihlavě, kde vpálí několik kulek do těla překvapeného Františka Marčíka, hlídače objektu, který jej opět nepříjemně překvapí přímo při akci. Také Marčík je okamžitě mrtev. V té době už policie vyhlašuje odměnu za dopadení Leciána, nejprve ve výši 10 000 Kč. Dne 8. března 1927 potká strážmistr Antonín Stuchlý na silnici podezřelého mladíka a vyzve jej, aby předložil doklad totožnosti. Namísto toho jej čekají dvě rány do prsou. Stuchlý je čtyři měsíce ženat a jeho manželka je těhotná. Pohrobek se narodí až pět měsíců po otcově smrti. Po vraždě Stuchlého se jde Lecián cynicky najíst do hospody v blízkém Veselí nad Moravou, kde bezskrupulózně rozhlašuje, že „Stuchlého někdo zastřelil.“

Spadla klec

Po vraždě Stuchlého si jede Lecián do Prahy zase vyhodit z kopýtka. Nakupuje, navštěvuje prostitutky, kavárny, šantány, zkrátka utrácí peníze. Ví, že si dokáže obstarat další a výjimečně nebude muset riskovat, že by jej v někdo poznal - chystá se totiž na loupežnou výpravu do Polska. Chce se sebou vzít i Dědka, se kterým mají domluveno, že se sejdou na nádraží v Bohumíně. Když si Lecián v Praze dostatečně užije, koupí si jízdenku do Bohumína na svou oblíbenou II. třídu a odpoledne se setkává s Dědkem. Protože mají hlad, jdou se najíst do restaurace.

Tam na ně však už čekají dva policisté. Pozorují je od svého stolu, a protože vědí, že oba muži jsou dost pravděpodobně ozbrojeni a Lecián dávno s použitím zbraní neváhá, přestírají, že jsou opilí a pomalu se začínají přibližovat k jejich stolu. Lecián s Dědkem si otrhaných ožralů nevšímají. Muži zákona po nich vzápětí skočí, povalí je na zem a nasadí jim pouta. Dědek se na odpor nevzmůže, Lecián ano. Okovy, v nichž ho transportují do věznice v Olomouci, váží přes šest kilogramů.

Martin Lecián stanul před divizním soudem v Olomouci. Byl souzen za deset vražd, tři dokonané a sedm nedokonaných, loupeže, krádeže, pětinásobnou dezerci, navádění k dezerci a porušení subordinace. Proces nesl těžce, ale mimořádně mu lichotil obrovský zájem novinářů, ochotně poskytoval interview každému, kdo měl zájem ho poslouchat, rozvíjel své teorie o tom, že ženy milují zlo, dokonce se ochotně podepsal každému, kdo mu přinesl pár cigaret. Během výslechů byl však mnohem stručnější a úsečnější, choval se arogantně a přezíravě, často odpovídal slovy „Nevím, nepamatuji se.“

Dle očekávání všech byl Martin Lecián odsouzen k vyloučení ze svazku armády, propadnutí zbraní, ztrátě volebního práva a trestu smrti oběšením. Ačkoliv to na první zdání vypadalo, že Lecián rozsudek přijal se stoickým klidem - dokonce se neodvolal, pouze podal prezidentské kanceláři žádost o milost - ve skutečnosti v jeho hlavě zrál plán útěku. Průtahy, k nimž došlo před vykonáním popravy, mu hrály do karet. Stály další život. Velmi mladý život.

Smutný konec vojína Kisse

Ve věznici Lecián nadále udržoval čilé styky s kolegou Kašpaříkem a společně se dohodli, že z vězení utečou. Lecián se přitom rozhodl jít cestou nejmenšího odporu; strážnímu vojínovi Janu Tomicovi slíbil odměnu 50 000 Kč. Představa takového balíku peněz Tomicu spolehlivě přesvědčila a přislíbil, že oběma na cestě za svobodou poskytne pomoc. Při své strážní službě otevřel světlík, pustil Leciána s Kašpaříkem ven, pak se nechal podle předem domluveného scénáře spoutat a zacpat si pusu roubíkem. Lecián si vzal jeho pušku s nasazeným bodákem a společně s Kašpaříkem vyběhli na chodbu. V tu chvíli však přišel druhý strážní vojín, Tomicův kolega, osmnáctiletý Ferenc Kiss. Statečně se na Leciána vrhl a ubránil se bodáku, kterým mu Lecián mířil na krk.

Lecián vzápětí vypálil na Kisse ránu, která mu zasáhla břicho. S výkřikem padl na zem a rána probrala také neozbrojené klíčníky, kteří hned zalarmovali zbytek vězeňské stráže. Následovala přestřelka, která skončila zraněním vojína Tomici, jež dostal ránu do nohy. Kiss zatím na zemi plival krev a držel se za břicho. Hned poté, co byli oba vězni odzbrojeni a odvedeni zpět do cely, byl Kiss okamžitě odvezen do nemocnice, kde podstoupil operaci. Neúspěšně. V noci ještě téhož dne pozemská pouť Ference Kisse skončila.

Pohřeb i převoz těla na Slovensko, do Rimavské Soboty, odkud Kiss pocházel, uhradil na vlastní náklady továrník Baťa, v jehož fabrice Kiss před vojenskou službou pracoval. Po obřadech v římskokatolickém kostele v Olomouci prošel smuteční průvod městem, přičemž za Kissovou rakví kráčeli nejvyšší představitelé armády, kteří zdůraznili, že Kissův statečný a nebojácný čin bude navždy zapsán zlatým písmem. Nechyběla městská policie, četnictvo a davy lidí. Poté bylo tělo převezeno na Slovensko k pohřbu.

Nemalou cenu však zaplatil i zrádce Tomica - kvůli hrozící otravě mu byla amputována noha až ke kolenu.

Definitivní konec

Dne 5. října 1927 přijel do Olomouce z Prahy popravčí Leopold Wohlschlager. Leciánovi bylo zatím oznámeno, že jeho žádost o milost nebyla vyslyšena, načež zlomyslně podotkl, že by si přál, aby se s Wohlschlagerem srazil vlak. Choval se arogantně, stále se dožadoval kuřiva a odmítal kněze i rodinné příslušníky. Wohlschlager se zatím ubytoval - oproti svému zvyku vždy bydlet v hotelu - v kasárnách a se svými pomocníky, Kroupou a Vašákem, se pustili do příprav šibenice. Ta byla vztyčena na prvním nádvoří věznice v rohu.

Jako poslední jídlo si Lecián poručil polévku, řízek s bramborem, kompot, moučník, víno Malaga, pivo a cigarety - egyptky. Vše, co dostal, zkonzumoval, dopisní papír nechtěl. Večer před popravou Lecián přece jen obrátil. Přijal na své cele kněze, P. Vymětala, se kterým strávil téměř celou noc a vůbec poprvé projevil lítost nad svými skutky, vyzpovídal se a přijal svaté přijímání. Ráno o šesté byl Martin Lecián vyveden na nádvoří, kde jej v jednom špalíru očekávali zástupce soudního dvora, vojenský prokurátor, jeho obhájce a soudní lékař. Za nimi se tyčila šibenice, u níž stál popravčí mistr Wohlschlager, bělovlasý, elegantní pán, který měl dnes vykonat svoji poslední popravu před odchodem na penzi.

Na otázku, co chce vzkázat své rodině, Lecián odpověděl, že nic. Pak vroucně políbil kříž, který mu P. Vymětal podržel před obličejem. Místoprezident soudu přečetl rozsudek a formálně předal Leciána mistru popravčímu. V 6:01 oba pomocníci kata Leciána spoutali okolo pasu, svázali mu nohy, dali mu smyčku okolo krku. Wohlschlager opatrně vystoupal na schůdky. Bledý Lecián se k žádným dalším projevům neměl. Jen modlitba P. Vymětala se ozývala vězeňským dvorem, když Wohlschlager v 6:04 zatlačil Leciánovy oči, sňal černý klobouk a unaveným, přerývavým hlasem starce pravil: „Pane prokurátore, hlásím, že jsem exekuci vykonal.“

Soudní lékař konstatuje smrt, všichni přítomní smekají a nahlas se modlí Otčenáš za duši odsouzence.

Novináři přistupují k šibenici a kladou dotazy popravčímu. Také on je svým způsobem legendou. Na penzi odchází po čtyřiceti letech. Mile odpovídá, že je v Olomouci poprvé, chystá se zase rychlíkem v 8:14 zpátky do Prahy, zmiňuje svoje revma a těší se na důchod. Přál by si, aby zločinců a poprav nebylo. Novináři k němu přicházejí, podávají mu ruce. „Sbohem pane Wohlschlager, a přeji Vám dobrého zdraví!“ Usměje se, stiskne vřele pravici a praví: „Pán Bůh dej!“ Leciánovo tělo stále visí na šibenici.

Je konec. Všechno se skončilo.

Kluci z katovny: Leopold Wohlschlager

Autor: Lucie A. Sulovská | úterý 29.4.2014 8:30 | karma článku: 36.90 | přečteno: 5074x


Další články blogera

Lucie A. Sulovská

Alfie Evans, poznámky a poučení k případu

Případ britského chlapce Alfieho Evanse sleduji skoro od začátku, poslední týden velmi intenzivně. Za několik málo dnů jsem k němu přischla více, než jsem původně chtěla. Toto je moje obsáhlé zamyšlení nad ním. Braňme si svobodu.

28.4.2018 v 7:44 | Karma článku: 45.65 | Přečteno: 19199 | Diskuse

Lucie A. Sulovská

Ztracený život Tomasze K.

Prvního dne roku 1997 bylo na území obce Miłoszyce nalezeno tělo patnáctileté Malgorzaty K. Dívka byla brutálně znásilněna a ještě živá zanechána na dvacetistupňovém mrazu, kde umrzla.

16.3.2018 v 19:17 | Karma článku: 36.37 | Přečteno: 2409 | Diskuse

Lucie A. Sulovská

Jak umřela Zimbabwe

Pojem „banánová republika“ poprvé použil americký spisovatel William Sydney Porter, známější pod pseudonymem O. Henry.

5.12.2017 v 21:00 | Karma článku: 35.40 | Přečteno: 1737 | Diskuse

Lucie A. Sulovská

Ve světě utlačitelů a utlačovaných

Žádná identita není neutrální ve světě, v němž existují jen utlačovaní a utlačovatelé. A je nemožné být zároveň utlačovatel a utlačovaný.

30.6.2017 v 16:35 | Karma článku: 31.64 | Přečteno: 1649 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Olga Pavlíková

Škodolibý blog

Německá katolická církev se prý kaje za prznění dětí. Církev prý prosí oběti o odpuštění. Neví se přesně o počtu obětí, ale za posledních několik desetiletí se v Německu jednalo zřejmě o několik tisíc vesměs dětí.

25.9.2018 v 23:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 73 | Diskuse

Jan Tichý(Bnj)

Půl litru pravdy

S pravdou se to nemá přehánět, protože někdy pravda bolí a je těžká tak, že se nedá ani unést. Ale na druhou stranu se nemá s pravdou šetřit a člověk má být pravdomluvný.

25.9.2018 v 20:36 | Karma článku: 8.49 | Přečteno: 145 | Diskuse

Jan Zíma

I děti těch druhých jsou lidskými bytostmi.

To, v jak nezáviděníhodné situaci můžete být, pokud jste dítětem cizinců dlouhodobě žijících v ČR a potřebujete lékaře, asi nikdy nepoznáte. Ale pokud by tomu tak bylo, je to někdy velmi mrazivá zkušenost. Zejména pro dítě.

25.9.2018 v 18:06 | Karma článku: 12.15 | Přečteno: 297 |

Libuse Palkova

Jak to vypadá u prezidenta na letním bytě?

V předchozím blogu jsem se s vámi podělila o své zážitky z návštěvy zámku v Lánech a slíbila pokračování. Profesionální fotografové a milovníci kvalitní fotek by ve svém vlastním zájmu neměli radši ani dál číst a opustit prostor.

25.9.2018 v 17:48 | Karma článku: 14.22 | Přečteno: 709 | Diskuse

Michal Pohanka

Jak Amerika málem pohřbila Michaela Douglase a ani k tomu nepotřebovala MeToo

Populární herec ve Státech běhal od čerta k ďáblu s bolestmi v krku a nakonec musel až do Kanady, kde jednoho moudrého doktora napadlo podívat se mu do krku.

25.9.2018 v 17:45 | Karma článku: 23.55 | Přečteno: 752 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz