Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Poldíku, nechtěl bys být katem? Ze života Leopolda Wohlschlagera

19. 04. 2014 19:37:00
Budoucí c. k. rakousko-uherský a později československý státní popravčí Leopold Wohlchlager se narodil v chorvatském městě Osijeku jako syn hospodského a nic nenasvědčovalo tomu, že namísto pípy bude jednou svírat provaz, kterým pošle na věčnost nejhorší mordýře své doby. Jeho pozdější pestré životní osudy zaujaly i E. E. Kische, který jej na sklonku života navštívil a jejich vzájemnému povídání věnoval kapitolu své knihy Pražský pitaval, nebo Jaroslava Haška, který jej zmínil ve svém Švejkovi. Volně na motivy pamětí Leopolda Wohlschlagera z roku 1929 a jeho otčíma Johanna Pipergera z roku 1884.

„Bolí mě nohy, já chci domů!“ řekl trucovitě Wilhelm a ručkou si utřel pot z čela. Aby dal svým slovům patřičný důraz, padl demonstrativně na zadek a konečně pocítil úlevu v dolní polovině těla. Podsaditý synek notáře nebyl na pochodování zvyklý, ve vysoké trávě a do prudkého kopce už vůbec ne.
„Ty seš padavka, Hele,“ ozval se Nácek, vyhublý zrzavý kluk s obličejem plným pih. „Jo. Takhle se tam nedostaneme nikdy!“ přisadil Mořic.
„Mně už je to jedno! Běžte si sami. Stejně je to zakázaný!“ vychrlil ze sebe Wilhelm a zůstával dál sedět.
„Hele, pojď,“ Poldík přistoupil k chlapci a jemně mu položil ruku na rameno, „přece tu nebudeš sám.“
„To si piš, že budu!“ Wilhelm si byl jistý. Výšlap byl nad jeho možnosti. Kdyby ho tak nahoru mohl odvézt fiakr, nebo alespoň drožka, to by šel. Ale takhle?
„Počkám tady na vás.“ Nácek jen pokrčil rameny.
„Tak pojďte,“ řekl Mořic a odtáhl Leopolda za rukáv.
„Koukejte se pro mě vrátit!“ slyšeli z dálky Wilhelmův hlas, teď už mnohem méně rozhodný.
Bývalé pevnostní hradby, kdysi ochrana města před tureckými vpády, se konečně pomalu přibližovaly. Kluci byli hubení a šlachovití, na každodenní pohyb zvyklí, ale už i oni se začínali pomalu zadýchávat. Slyšeli sice, že na hradby občas chodí vojáci, nakonec vždycky tam chodili, ale jejich šestileté nožky nebyly co do kroku srovnatelné s pochodem hajduků bránících město před Osmany.
„Ještě kousíček,“ popadal Mořic dech a Náckovu ruku, „už tam budeme!“
Prodírali se travou, která byla stále vyšší a vyšší, chvílemi jim sahala až po ramena. A pak najednou byli nahoře. Překvapeně se rozhlíželi, protože podobný výhled se jim ještě nikdy nenaskytl. Celé město měli rázem jako na dlani. Viděli červenou střechu kostela s jeho gotickou věží, velkou budovu krajského soudu, kasárna, v nichž sídlila místní vojenská posádka, dokonce i řeku Drávu přitékající do Osijeku od Uher, z jedné i druhé strany obklopenou lesem. Wohlschlagerův hostinec byl jen maličkou tečkou v záplavě městských domů. Poldík se postavil na špičky a pokoušel se dohlédnout co nejdál, ale stejně neviděl z celého domu víc, než jen komín a kousek střechy.
„Třeba se na to dá nějak vylézt,“ rozvažoval Nácek a procházel se kolem trosek opevnění.
„Jé, koukejte!“ ozval se Mořic a ukázal na záhon fialek krčící se u jedné z hradeb. Vzápětí už rval kytky i s kořínky a cpal si je za kalhoty. Také Leopold se jal trhat kvítky a úhledně je skládal do kytice. Napadlo ho, že by je mohl věnovat mamince k narozeninám. Jediný Nácek stále obcházel kolem.
„Co tam děláte!?“ řev, který k nim dolehl, je spolehlivě probral.
„Voják!“ vyjekl Ignác. Viděl postavu v modré uniformě, jak se k nim rychlým krokem přibližuje. Utíká. Soptí.
„Pojďme! Rychle!“ Leopold popadl Mořice za ruku a táhl ho za sebou. Drobná dětská dlaň bezděky upustila kytičku zmírajících fialek. Kluci se rozeběhli přesně opačným směrem, běželi od pevnosti, od hradeb, od Wilhelma...
Tady ještě nikdy nebyli, hradby se tu prudce svažovaly dolů, do propasti. Nepřestávali utíkat. Běželi kolmým svahem, jak jim jen nohy stačily. Nějak se dostali až dolů a rychle se schovali za nejbližší borovici.
„Nikdo tam není,“ konstatoval Leopold prázdným hlasem, když konečně otočil hlavu směrem k hradbám.
„No jo...,“ vydechl Mořic, „ale jak se dostaneme domů?“
Ještě drahnou chvíli seděli pod stromem, a když se konečně odhodlali vylézt z úkrytu, začínalo se už stmívat. Bylo chladno, jarní slunce přestávalo hřát, na trávu padla večerní rosa. Dýchali vlhký, studený vzduch a pokoušeli se zjistit, kudy vede cesta zpátky do města. Věděli, že to musí obejít, aby nemuseli znova nahoru. Naštěstí byli zase odpočatí, postupovali rychle vpřed indiánskou chůzí, chvíli šli a chvíli běželi, stále dokola. A vzpomínali na chudáka Wilhelma. Snad na ně nečeká.
Když konečně zase spatřili věž osijeckého kostela, všichni si oddechli. Pro tentokrát to tedy dobře dopadlo. Na náměstí se rozloučili a každý běžel domů svým směrem. Poldík Wohlchlager to měl blízko. Dům jeho rodičů byl co by kamenem dohodil.
Z dálky slyšel z hospody hlasitý smích chlapů, vyběhl po dřevěných schodech nahoru a vklouzl do bytu. Wohlschlagerovi bydleli v třípokojovém bytě v prvním patře přímo nad hostincem. Byla tu jídelna a dvě ložnice, v jedné spali rodiče s nejmladší dcerkou, ve druhé potom ostatní děti a služka. V bytě neměli kuchyni, ta byla v domě pouze jedna, centrální, dole v hospodě, kde se umě oháněla paní Wohlschlagerová. Jídlo pro rodinu se odtud nosilo na tácech nahoru. Ve druhém patře byly pak dvě velké světnice, které Wohlschlagerovi pronajímali pocestným, kteří v čase trhů proudili do města v hojném počtu.
Otec rodiny Gustav Wohlschlager se narodil německým rodičům v Essegu, nějakou dobu sloužil u vojska a než se rozhodl odejít na penzi, koupil v Osijeku velký městský dům, kde zbudoval hostinec. Byl to menší, podsaditý muž světle hnědých vlasů, v nichž se mu už tu a tam objevovaly bílé skráně, modrých očí a upraveného knírku. Měl dobrosrdečnou povahu a svoji práci vykonával s velkým entuziasmem. Byl hostinským tělem i duší. Oženil se s o dvacet let mladší Reginou, hospodyní zámožné vdovy vlastnící v Osijeku řadu nemovitostí. Leopoldova maminka pocházela ze Sedmihradska a kromě němčiny ovládala také maďarštinu a rumunštinu. Regina byla půvabná a ani přibývající léta a děti jí neubíraly nic na kráse. Měla tmavé oči, kudrnaté vlasy a hezkou, ženskou postavu s oblinami na správných místech. Hlavně však byla pracovitá, doma se vše jen blyštělo a ruku k dílu přikládala i v hospodě. Obdiv štamgastů nesklízela zdaleka jen pro své skvělé jitrničky.
Když matka spatřila Leopolda, sice jí spadl kámen ze srdce, protože se o něj bála, ale zároveň se málem polekala. Civěla na umazanou postavičku s flekatými šaty a umouněným obličejem a jen s lítostí vzpomněla na čisté kalhoty, které synkovi ráno dala. Stála nad dřevěnou vaničkou se svým čtvrtým, dosud nejmladším dítětem, děvčátkem, které právě koupala. „Poldíku, co se ti to stalo?“
„Byli jsme se procházce,“ odvětil bezelstně.
„Vypadáš jako cikán,“ podotkla posměšně starší sestra, devítiletá Eleonora, která připravovala na stole povijan pro malou sestřičku. Cikáni se ostatně v Osijeku vyskytovali už od února; přikočovali až ze Zomboru a utábořili se na louce u lesa. Kromě toho, že byli špinaví a kradli, vynikali výtečnou hudbou, některými řemesly a vyprávěla se o nich spousta romantických historek.
„Běž se umýt a sundej si, prosím tě, ty šaty,“ matka vyndala dcerku z vaničky, osušila ji a pak položila do připraveného povijanu, v němž dítě za asistence starší dcerky zavinula. Mělo se za to, že utažený povijan rovná dítěti křivé nožičky.
Poldík došel ke škopku s vodou, sundal si košili a kalhoty, ponořil hlavu do nádoby a když ji zase zvedl, všechna voda ztekla po jeho těle na zem. Na to si namydlil obličej a ruce až po ramena, pak je důkladně opláchl a situace s vodou se opakovala. Šlapáním v kaluži, co se rozlévala pod ním, si bezděky umyl nohy.
„To je vody,“ bědovala matka a podávala mu šaty. Pak s povzdechem vzala hadr a začala pucovat podlahu.
„Maminko! Bílé?“ nechápal Leopold. Bílé šaty nosili jen v neděli do kostela.
„Mám přece narozeniny,“ usmála se na něj, „jen se hezky obleč.“
V tom služka přivedla vzpouzejícího se Poldíkova bratra Theobalda. Ten, ač o dva roky mladší, byl mnohem větší kvítko, než jeho starší bráška.
„Nechci límeček!“ vztekal se a pokoušel se si rozepnout knoflík u krku. Služka jen bezmocně lomila rukama.
„Zlatíčko, límeček mít musíš, a přestaň se rozčilovat,“ napomenula jej matka, „buď hodný chlapec na maminčiny narozeniny.“
Chlapec sice přestal povykovat, smířiv se s límečkem, zato se odebral k bohatě zdobené kolébce, kde spala jeho malá sestra a začal jí strkat prsty do nosu. Za chvíli se už bytem opět ozýval dětský pláč, a to rovnou dvojhlasý, protože kromě sestřičky brečel i bratr, který dostal přes ruce.
Leopold jen vzdychl a upravil si sváteční šaty. V tom se vedle něj objevila starší sestra. Vypadala hezky, vlasy měla samou loknu, vzadu pestrý čepeček, šaty z bílé bavlněné gázoviny, proužkovaný kabátek a síťovanou taštičku. V ruce ovšem svírala hřeben a jala se Poldíkovi načesávat pěšinku. Házel sebou a všelijak se bránil, takže ho popadla za límec a rozkázala: „Stůj!“ Potom ho otočila dopředu a utáhla mu vestičku tak, že téměř nemohl dýchat.
Konečně byli všichni připraveni. Opatrně nakračovali po schodech a drželi se za ruce. Hned při vstupu do šenku se srazili s mohutným oblakem dýmu, který byl ve světnici všudypřítomný a zcela rovnoměrně ji vyplňoval do posledního růžku. Hospoda byla plná štamgastů, mnoho z nich byly známé tváře, penzionovaný důstojník Schlächter, zrzavý lazebník Brauner, soudní rada Gebauer, lékárník Ehrenberger a další známí, pak také spousta těch, které Leopold viděl poprvé v životě. Otec se na děti usmál a už si je vedl ke stolu.
„Povedli se ti, ty kozle!“ pokřikoval na hostinského jakýsi elegantně oblečený pán s růžolícími se tvářemi, kterého Leopold neznal. Štamgasti se hurónsky rozesmáli.
„Jen se posaďte, maminka přijde za chvíli,“ řekl dětem otec a usmíval se na všechny strany. „Na naše děti!“ ozvalo se zase od velkého stolu vzniklého několika stoly k sobě sraženými. Následovalo sborové cinkání pohárů s vínem.
„Na paní hostinskou!“ to se objevila Regina v zástěře se širokým úsměvem na rtech. Namísto táců s jídlem však nesla tři obrovské bryndáky, které uvázala postupně dětem na krk a zase se odebrala do kuchyně. Když se však po chvíli objevila znova, přinášela už kýžené pochutiny. Slavonská kuchyně byla vždycky ostřejší a skvěle se doplňovala s maďarskou kuchyní, specialitou pak byla rumunská kuchyně, silně ovlivněná kuchyní tureckou. A protože většina hostů byli slavonští Němci, nechyběla ani kuchyně německá.
Klobásky, jitrnice, sušené ryby, dušená zvěřina, zelenina, sýry, všechno se vršilo na stolech a všichni otupili smysly ve výtečném hodokvasu. Všichni s výjimkou Gustava a Reginy, kteří stále pobíhali sem a tam a snažili se uspokojit všechna přání a potřeby návštěvníků. Leopold byl od rána tak vyhladovělý, že porci dušeného vepřové s horou brambor a zelí spořádal celou a ještě vytřel talíř chlebem. Pak následoval dezert - maďarské krumpli, marcipánky plněné čokoládovým máslovým krémem.
„Copak dal vlastně panince k narozeninám pan manžel? Snad ne dalšího caparta!“ jindy škrobený soudní rada se očividně dobře bavil a celý šenk s ním. Regina se jen zasmála a vylovila z výstřihu stříbrný řetízek s křížkem. „Krásný kříž! Óóó, jak rád bych na něj přibit byl!“ zvolal řezník Hauke. Sám přežil už tři manželky a momentálně intenzivně sháněl čtvrtou. „Jak pravil v neděli velebný pán, málo je vyvolených!“ odpověděl mu hostinský, což vyvolalo další salvy smíchu. Regina se poprvé trochu začervenala, rychle však rdění zanechala a začala sklízet nádobí.
Po řadě odrhovaček i starých vojenských písní se z popudu rady ozvalo „zachovej nám Hospodine, císaře a naši zem, dej, ať z víry moc mu plyne, ať je moudrým vladařem, hajme věrně trůnu Jeho, proti nepřátelům všem, osud trůnu Habsburského Rakouska jest osudem!“ To byl už tenký led, a tak hostinský zpozorněl, v případě, že by došlo k provokacím, musel by zasáhnout. Ale všechno proběhlo bez problémů, zvláště penzionovaný důstojník rozezpívával celý šenk svým mohutným basem a dmul se, jako kdyby mu právě někdo na hruď připínal vyznamenání. Přesto si hostinský oddechl, když zaznělo závěrečné „heil dem Kaiser, heil dem Lande, Österreich wird ewig stehn!“
Leopoldovi se už klížily oči. Také Theobald si je stále mnul a Eleonoře bránilo ve spaní s hlavou na stole jen slušné vychování. Odejít bez vyzvání si ale nedovolili. Nakonec si toho Regina přece jen všimla, dala všem pusu na dobrou noc a poslala je nahoru. Když se konečně zase nadechli čistého vzduchu bez dýmu a zahleděli na svět bez kouřové clony, nemusel je nikdo zahánět do postele. Leopold jen svlékl šaty, aniž by se je obtěžoval uklidit, padl na znak a v momentě spal.

„Vstávej, Poldíku!“ otevřel oči a viděl služku, jak se s ním pokouší třást. Líně se protáhl a vyskočil z postele, byl všední den a nezbývalo, než se nachystat do školy. Rodiče na podobné věci moc zřetel nebrali, vlastně u Poldíka se považovalo za samozřejmé, že jednou převezme otcův hostinec a jediné, co k tomu potřeboval, byla trocha čtení, psaní a hlavně počtů, aby nebyl negramot, protože negramot by s rodinným hospodářstvím velkou slávu nenadělal.
Leopold chodil prvním rokem na německou chlapeckou školu v Osijeku. Nebylo to jen proto, že doma u Wohlschlagerů se vždy mluvilo německy. Ještě v polovině 19. století byla téměř polovina obyvatel Slavonie analfabetní. Početná německá menšina patřila mezi vzdělanější část obyvatelstva a na Chorvaty, zejména venkovany, často hleděla skrz prsty. Podobně se Němci dívali i na chorvatské školy, kde se báli nejen jazykové bariéry, protože převážná část z nich chorvatsky neuměla a ani se to učit nehodlala, ale také diskutabilní úrovně výuky, nakažlivých nemocí, vší a obecně hrubých zvyků. A tak většina německých dětí navštěvovala německé školy.
Škola sídlila v přízemí velkého městského domu. Učilo se ve stroze vybavených světnicích s vysokými stropy a dřevěnými trámy. Škamny byly čtyřmístné, celostné, nejvíce připomínající asi klasické kostelní lavice, v popředí stála katedra a tabule, nad kterou visel kříž. Vzadu byla v jednom rohu velká dřevěná truhla, v níž bylo uloženo všechno potřebné pro výuku a v druhém rohu se krčila kamna se zásobou uhlí.
V Leopoldově třídě bylo osmadvacet chlapců a učitelem jim byl Heinz Hummer, spravedlivý, laskavý muž, pro něhož byl učitelský stav pýchou, radostí a povoláním na celý život. Učil chlapce všechny předměty, včetně náboženství.
Podle hesla „metla vyhání děti z pekla“ byla nezbytnou součástí učitelova inventáře i rákoska. Hummer býval však s jejím praktickým využitím zdrženlivý. Trestal málo a mírně, mnohdy tak uchránil toho či onoho hocha před mnohem větším výpraskem, který by jej čekal doma v případě, že by se kantor stěžoval provinilcově panu otci. Nad fyzickými tresty se ostatně nikdo nepozastavoval, všichni však byli rádi, že jejich učitelem není pan Otto Gurlitt, učitel pátého ročníku, veterán revolučního roku 1848, který proslul právě svou láskou k rákosce, kterou používal zároveň jako ukazovátko a dle zlých jazyků ji dokonce něžně oslovoval jménem. Bylo také obecně známo, že v Gurlittově třídě není jediný žák, který by vyvázl bez alespoň jednoho švihu rákoskou.
S Leopoldem v lavici seděli Ignác Brauner, Mořic Aichele a Wilhelm Popper. Zatímco první dva jmenovaní už tu byli, poslední chyběl. Když viděli Wilhelmovo prázdné místo, pokleslo jim srdce až do žaludku. Měli strach, že se Wilhelmovi něco stalo a hlavou se jim honily ty nejčernější scénáře. Zrovna když probírali, jestli se nestal obětí nějaké divé zvěře, nebo jestli se je nevydal hledat a nespadl do rokle, jak se to prý kdysi stalo synovi řemenáře, objevil se mezi dveřmi zachmuřený Wilhelm.
„Ahoj, Hele!“ kluci jej obklíčili a začali vyzvídat, jak se včera dostal domů a proč jde vlastně pozdě, „neuvěříš, co se nám včera stalo!“
Jenže Wilhelma to nezajímalo. Odstrčil Mořice, který ho držel za paži, a beze slova se odebral na svoje místo. V tu chvíli vstoupil do světnice Hummer a všichni kluci rázem zmlkli a zapadli do svých lavic.
„Dobré ráno, hoši!“ pozdravil je Hummer srdečně a pozvedl ruku, načež třída jako jeden muž povstala. Pak ji zase svěsil k tělu a všichni si naráz sedli. Kromě psaní, čtení, počtů a náboženství se učili ještě základům trivia a hudbě, což byla iniciativa pana učitele, který po vyučování často hrával v jedné ze školních světnic na klavír.
Zatímco se všichni hrabali ve svých mošničkách a lovili tabulky, Leopold se zahanbeně naklonil k Wilhelmovi a zašeptal: „Omlouvám se.“
Wilhelm pozvednul hlavu, ale nic neřekl. Leopold mu šeptem vyprávěl, jak je na hradbách chytil voják a jak utíkali druhou stranou a nemohli se pro něj vrátit. Bylo to nadějné, Wilhelm sice stále mlčel, ale vypadalo to, že alespoň poslouchá. Když Leopold skončil a ještě se asi třikrát omluvil, konečně se měl ke slovu:
„Čekal jsem na vás dlouho a vy pořád nikde. Tak jsem se postavil a začal se rozhlížet a v tom si mě všiml voják,“ teď už poslouchali i Mořic s Ignácem, „přiběhl za mnou, ptal se, co tu dělám, jestli nevím, že je sem zákaz chodit. Třásl se mnou tak, že mi roztrhnul košili. Pak jsem mu musel říct, kde bydlíme a on mě odvedl domů.“
„Dostal jsi hodně?“ špitnul Mořic.
„Táta vytáhnul řemen,“ oznámil truchlivým hlasem Wilhelm a na chvilku se odmlčel, „hlavně za tu košili.“
„Au,“ zatvářil se Mořic bolestně. Všichni věděli, co znamená.
„Mrzí mě to,“ řekl Nácek upřímně a natáhl přes Mořice k Wilhelmovi ruku, „budeme zase kamarádi?“ Wilhelm po chvilce rozvažování přikývnul a váhavě podal Náckovi ruku, potom Leopoldovi a Mořicovi.
„Ticho, ticho tam!“ zavelel Hummer a pustil se do výkladu. Výuka nikdy nebyla příliš invenční, všechny děti naráz počítaly jeden příklad, nebo odříkávaly jednu básničku, ale to nikdo nevnímal. Škola měla poskytnout jen nezbytný základ, na všechno ostatní tu byla rodina.
Po vyučování se dav hochů vyhrnul na ulici a začal se rozlévat do všech stran. Nácek podal Poldíkovi rámě a společně se rozloučili s Wilhelmem, který bydlel na druhé straně, nedaleko budovy soudu.
„Kde je Mořic?“ zeptal se Nácek poměrně zbytečně, protože vzápětí spatřili pofňukávajícího kamaráda, jak si to rozezleně mašíruje přímo k nim. Po upatlaných tvářích mu tekly slzy jako hrachy a ruce svíral v pěstičky. „Co se ti stalo?“
„Weishaupt,“ sdělil jako obyčejně a hlasitě smrknul. Pak si rukávem utřel nos a vzápětí tváře, takže si po nich rozetřel vrstvu hlenu.
„Zas ti nadával do smrdutých Židáků?“ bylo to spíš konstatování, než otázka. Fritz Weishaupt byl pravidelně očkován protižidovskou medicínou svým antisemitským otcem, kovářem, jemuž se v řemesle příliš nedařilo. Ne však kvůli židovským piklím, jak se domníval, ale především proto, že holdoval lihu v míře větší, než se slušelo a patřilo, což byl taky důvod, proč nenavštěvoval Wohlschlagerův hostinec. Před lety se tam totiž opil a ve stavu podroušeném rozbil pohár o hlavu židovského kupce Rubinsteina. Ačkoliv poté dostal nepsaný zákaz k Wohlschlagerům chodit, k dalším návštěvám se neměl ani pan Rubinstein, který byl jinak s Gustavem Wohlschlagerem v dobrém vztahu.
Poldíkův nejlepší kamarád Mořic Aichele byl malý, židovský kluk, syn obchodníka s klobouky a posléze i rukavicemi, to když se Mořicův nejstarší bratr Harel, znám též pod přezdívkou křivá huba, vyučil rukavičnictví. Kromě tohoto bratra měl Mořic ještě pět sester, které se vyznačovaly především tím, že byly ošklivé. Ošklivost byla ostatně rodinným prokletím, jemuž neunikl ani sám Mořic. Stvořitel jej obdařil odstávajícíma ušima a křivým nosem, navíc se mu nějakým zvláštním způsobem dařilo být stále umouněný, což finální dojem nezvyšovalo. Narozdíl od rabína Moschelese, kterého Leopold vždycky považoval za prototyp opravdického semity, nebyl bledý, ale snědý, s tmavě hnědýma očima. Ve vlasech se mu krčila kipa, ale pejzy jako rabín Moscheles neměl. V Osijeku v těch dobách nebyla synagoga, pouze židovský sbor, kam Mořic docházel s rodiči a sourozenci každou sobotu. Ve škole ovšem navštěvoval hodiny katolického náboženství, jako všichni. Kipa nekipa.
Leopold měl Mořice rád pro jeho bujarou a bezstarostnou povahu. Rodina Wohlschlagerova ostatně nikdy netrpěla antisemitismem. Poté, co jednou Weishaupt ve škole vykřikoval, že jeho rodiče u Židů zásadně nenakupují, přicupital Poldík za otcem do šenku a ptal se ho, co je vlastně na Židech tak špatného. Otec jen vyvalil oči, podobné otázky mu připadaly nepatřičné pro šestiletého chlapce, vzápětí však pochopil, odkud vítr vane. Vysadil synka na stůl a sám se posadil na židli vedle.
„Žid je náš zákazník a naši zákazníci jsou si rovní, to si pamatuj, Poldíku,“ odtušil klidně, potom se usmál, pohladil ho po vlasech a trochu mu je pocuchal. Pak se zase odebral k práci. Poldík byl s otcovým vysvětlením vlastně spokojený. Seskočil ze stolu a vyběhl na dvůr, kde si vylezl na svoje místo ve stromě. Letitý dub na dvoře u hostince pamatoval turecké rejdy, nebo mu to alespoň tatínek tak vyprávěl. Ještě chvíli přemýšlel, čím jsou vlastně Židé tak odlišní, pak to hodil za hlavu. Usoudil, že divný je vlastně Weishaupt.

Autor: Lucie A. Sulovská | sobota 19.4.2014 19:37 | karma článku: 20.09 | přečteno: 1815x


Další články blogera

Lucie A. Sulovská

Alfie Evans, poznámky a poučení k případu

Případ britského chlapce Alfieho Evanse sleduji skoro od začátku, poslední týden velmi intenzivně. Za několik málo dnů jsem k němu přischla více, než jsem původně chtěla. Toto je moje obsáhlé zamyšlení nad ním. Braňme si svobodu.

28.4.2018 v 7:44 | Karma článku: 45.62 | Přečteno: 18741 | Diskuse

Lucie A. Sulovská

Ztracený život Tomasze K.

Prvního dne roku 1997 bylo na území obce Miłoszyce nalezeno tělo patnáctileté Malgorzaty K. Dívka byla brutálně znásilněna a ještě živá zanechána na dvacetistupňovém mrazu, kde umrzla.

16.3.2018 v 19:17 | Karma článku: 36.11 | Přečteno: 2295 | Diskuse

Lucie A. Sulovská

Jak umřela Zimbabwe

Pojem „banánová republika“ poprvé použil americký spisovatel William Sydney Porter, známější pod pseudonymem O. Henry.

5.12.2017 v 21:00 | Karma článku: 35.24 | Přečteno: 1641 | Diskuse

Lucie A. Sulovská

Ve světě utlačitelů a utlačovaných

Žádná identita není neutrální ve světě, v němž existují jen utlačovaní a utlačovatelé. A je nemožné být zároveň utlačovatel a utlačovaný.

30.6.2017 v 16:35 | Karma článku: 31.42 | Přečteno: 1619 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jan Pražák

Máma čůrá na zahradě za boudou

„Honzo, máš tady tátu?“ Zeptal se mě tehdy na chalupě soused Jarda. Mně bylo čerstvých osmnáct, rodiče ten víkend někam odjeli a já se na chalupu vypravil sám s naší mourovatou kočkou.

27.5.2018 v 13:27 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Zdeněk Šindlauer

Kterak si počínati na třináct a půl metru vysokém kopci?

Není to žádná věda. Záhodno jest naň vystoupiti, aby nad hlavou byly už jen větve stromů a nebe. Nahoře se posadit na zem, rozepnout límeček u košile, vdechovat zemi a čas vůkol, a půl hodiny nedělat a neříkat nic.

27.5.2018 v 7:35 | Karma článku: 15.48 | Přečteno: 330 | Diskuse

Klára Tůmová

Není erár jako erár aneb Mlíčko

Člověk je tvor vynalézavý, a to platí jak pro soukromničení, tak pro sdílení. Jen se občas stane, že někdo lokální situaci tak docela nepochopí.

26.5.2018 v 20:28 | Karma článku: 10.54 | Přečteno: 287 | Diskuse

Michal Bareš

Švédský recept na krize

Médii proběhla tento týden zpráva o příručce pro případ krize nebo války, kterou distribuuje Švédsko svým občanům. Jedním z témat této brožury je také připravenost domácností a jejich doporučené vybavení.

26.5.2018 v 7:18 | Karma článku: 15.05 | Přečteno: 740 | Diskuse

Jan Andrle

Brejličky

Jsou to takové předěly v životě mužském - a nepochybuji, že dámy to mají podobně - a jakkoli je čekáte, víte o nich, že přijdou, tak pocit překvapení se alespoň u mne stejně dostavil.

26.5.2018 v 1:21 | Karma článku: 12.43 | Přečteno: 292 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.