Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Tak prý neexistuju...

7. 03. 2014 17:42:00
„Jsi kláva, Lucino!“ zavřeštěl můj mladší bráška, když jsem ho snažila vystrčit od tehdy jediného dětem přístupného počítače v naší domácnosti, abych si mohla zahrát svoje milované Simíky. „Počkejte, jak budete jednou rádi, že se máte!“ ozvala se maminka a každému uštědřila po pohlavku, aniž by vydala konečný rozsudek naší rozepře. „Tak to vidíš, ty blbečku, to je tvoje vina!“ sykla jsem na bratra, popadla ho za útlé dětské ramínko a vystrčila ze židle.

Konečně bylo vše tak, jak mělo být. Zasedla jsem s pocitem vítězství a plně se oddala životu v Brtníkově, jak se jmenovalo moje městečko. Už tehdy se začínala plíživě ozývat nejrůznější temná zákoutí mé duše, neboť jsem nebohé postavičky týrala hladem (obvykle mi z neznámého důvodu všechny potraviny v ledničce shnily) a zimou (to když mi došly simeleony ještě předtím, než jsem stihla dostavět střechu - uznejte, co by to bylo za rodinu bez plazmové televize a bazénu).

Později jsem s neskrývanou rozkoší seznámila paní Gertrudu Gottfriedovou (to gestapácky znějící jméno se vygenerovalo v mé desetileté kudrnaté hlavince) s panem pošťákem Trubkou, a zatímco pan Gottfried dřel jako mezek v práci ('self-employed'), rozvíjela jsem pilně vztah mezi paničkou a zajíčkem, načež jsem nechala nebohého páně Gottfrieda nachytat páreček v posteli a ohromně se bavila smrští nadávek a facek, které Gottfried Trubkovi uštědřil.

Ke své obraně musím říct, že když se vzápětí pan Gottfried sbalil a opustil můj opečovávaný baráček se střechou, plazmovou televizí i bazénem, bylo mi ho upřímně líto, zvláště proto, že jsem věděla, že Trubka je trubka bez jakýchkoliv vyšších ambicí, navíc mnohem ošklivější, než můj pan Gottfried. A být soudkyní, rovněž pět dětí vzešlých z manželství Gottfriedových bych trvale svěřila do péče otce, nikoliv nezodpovědné a záletné matky.

Budiž to důkazem ještě nějakých zbytků lidskosti u tak zhýralého jedince, který se ze mě v průběhu let vyklubal. Kromě toho, že považuji Kim Čong-una za tyranské prase, zvláště v souvislosti s tím, že se jeho režim chystá popravit přes třicet křesťanů, jak promptně odhalil pan kolega blogger Milan Nový, přechovávám dílem ve své knihovně, dílem ve čtečce, okolo čtyř knižních titulů věnovaných bratřím Mašínovým (s autorkou jednoho z nich a zároveň s dcerou jednoho z hlavních protagonistů, Barbarou Masin, jsem si kdysi vyměnila i pár zpráv), několik knih věnovaných čarodějnickým procesům, drastický titul Věčný pekelný žár od italského jezovity Manniho, několik knih Martina C. Putny a svého prvního syna hodlám jednou pojmenovat Leopold, tj. stejně, jako se jmenoval prvorepublikový popravčí Wohlschlager.

Dneska už s bratrem pomalu začínáme být rádi, že se máme, v souladu s katolickou morálkou již nerozvracím rodiny jako v dobách, kdy jsem byla pohanským mládětem, bratr už také lépe vyslovuje "r", notebook máme dávno každý svůj, dokonce i moje vášeň pro Simíky časem opadla.

Když jsem se ráno coby probudivší poloblb (zase tak sebekritická nejsem, neboť po ránu je poloblb kdekdo) dohrabala k počítači a dozvěděla se, že jsem zvítězila v tu přítomné anketě (t. č. již nepřítomné), otupěle jsem rozklikla odkaz, podívala se na tabulky a pocítila cosi jako radost. Aby ne, nikdy jsem vlastně nic nevyhrála, snad ani ne proto, že bych byla natolik neschopná, ale spíše proto, že jsem od narození politováníhodný flink, navíc nemající v lásce kolektivy a kolektivní aktivity vůbec.

Ačkoliv jsem samotář a ve spoustě věcí zpětnou vazbu ani nepotřebuji, byla a jsem velice vděčná, jelikož bych blogy nepsala, pokud by je lidé nečetli a nekomentovali. Obvykle si psaní vyloženě užívám a baví mě celé téma zpracovat nestandartně, jinýma očima, jít do hloubky; což se mi bohužel nedaří u každého tématu.

Přesto jsem na své vítězství hleděla poněkud rozporuplně a musím, že jsem toho pocitu dosud úplně nezbavila. Jistě - každý člověk má svoje příznivce i kritiky, ať už publikuje cokoliv a jakékoliv kvality, průměrně vyrovnaný jedinec s tím nemá problém a rozhodně ho to neodradí.

Ovšem já mám přece cosi speciálního. Vždyť komu se podaří, že je sama jeho existence zpochybňována? Je to zvláštní pocit. „Jsi vlastně něco jako Bůh!“ vydechl můj známý při tradičních rozhovorech u stolečku v McDonaldu, když jsem mu tuto skutečnost oznámila. „A stojí to za hovno,“ dodala jsem a spolkla sousto spolu s poznámkou o rouhání. „Třeba se mu jako to... přiblížíš.“

Vlastně poprvé jsem se s podobnými poznámkami setkala na Parlamentních listech, které otiskly můj blog (jeden z prvních) týkající se církevních restitucí. V diskusi se mi dostalo velmi milého přijetí, včetně několika komentářů, které se zabývaly existencí mé osoby. Tak jsem se například dozvěděla, že jsem ve skutečnosti prelát.

Což o to, preláta za urážku nepovažuji. A když by měl prelát tvář a tělo arcibiskupa Gänsweina, mozkovnu kardinála Lefébvra, styl kardinála Burkeho, hlas kardinála Dolana a majetek římské diecéze, dalo by se to považovat téměř za kompliment.

Byla jsem zvědavá, zda-li nebudu o tuto lahůdku tentokrát ochuzena. A věru, nebyla jsem. První se ozval se duchaplným příspěvkem (skoro jako Lenin věčný) diskutér Jan Chrástek (máme se velice rádi, zejména díky mým článkům stran církevních restitucí):

„No, já se nejvíc těším na autentické snímky ze slavnostního předávání cen. Snad se podaří tomu/těm Lucii nějaká výmluva k nepřítomnosti, kterou všichni budou akceptovat.“

Od první chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že jsem byla nominována, jsem byla přesvědčena, že na sraz blogerů a vyhlášení půjdu. Následně jsem se dozvěděla, že sraz blogerů byl přesunut na léto a vyhlášení výsledků proběhne pouze v redakci (osobně mě tato změna nenadchla, jak správně podotkl kolega Ladik Větvička, mohli jsme dostat alespoň chlebíček). Když jsem se ráno dozvěděla, že jsem se tak nějak umístila, považovala jsem to za svoji povinnost a navíc se začala těšit na Vláďu a Láďu.

Když jsem zjistila, že mě pan Chrástek stále považuje za pupkatého dědka, případně kolektiv autorů (což mě na jednu stranu těší a téměř se červenám), rozhodla jsem se ještě pevněji, že jít musím, neboť mám dojem, že mi byla snad slíbena i omluva v případě, že by se velectěný mýlil.

Potom ovšem dorazil větší kalibr. Sám velký tulák po hvězdách, mechanik, kalič, fotograf, voják štěstěny, příležitostný herec, rybář, básník, spisovatel, kuchař, zkrátka a prostě Vladimír Kroupa:

„Tak jsem se byl podívat na FB profilu slečny Sulovské, a došel jsem opět k názoru, že ta slečna, jejíž tvář známe z fotografie není ve skutečnosti autorkou blogů, za které zde získala prvenství v soutěži o blogerku roku. Všimněte si, že krom jedné jediné profilové fotky ta holčina tam nemá žádné album s jinými vlastním fotkami, nic, na co jsme zvyklí u lidí, co na FB představují svou skutečnou identitu. Pokud tedy nemá nějaký jiný profil, který jsem nenašel... I kdyby se dívka z fotky k přebírání ceny do iDNES dostavila, jsem přesvědčený, že bude jen nastrčená, ale že není tím člověkem, co ty blogy psal.“

Zkrátka, kdo nemá FB a na něm tisíc fotek, receptů a dopisů z vojny, jako kdyby nebyl. Co mne však zarmoutilo ještě více, je fakt, že ani má návštěva redakce a následná dokumentace této návštěvy kolegu Kroupovi nebude stačit. Nastrčená... jak příšerně to zní, byť fakt, že se Vladimír domnívá, že mé články jsou natolik dobré, že je nemůže psát někdo tak příšerný jako já, by mě nejspíš měl těšit. Ale bohužel.

Napsala jsem kdysi článek Je mi líto učitelů, který byl poměrně úspěšný, kde jsem strhala svoji generaci.

Nejspíš se mi to vrací.

PS: Jinak všem samozřejmě moc děkuju!

Autor: Lucie A. Sulovská | pátek 7.3.2014 17:42 | karma článku: 37.69 | přečteno: 4362x


Další články blogera

Lucie A. Sulovská

Alfie Evans, poznámky a poučení k případu

Případ britského chlapce Alfieho Evanse sleduji skoro od začátku, poslední týden velmi intenzivně. Za několik málo dnů jsem k němu přischla více, než jsem původně chtěla. Toto je moje obsáhlé zamyšlení nad ním. Braňme si svobodu.

28.4.2018 v 7:44 | Karma článku: 45.65 | Přečteno: 19199 | Diskuse

Lucie A. Sulovská

Ztracený život Tomasze K.

Prvního dne roku 1997 bylo na území obce Miłoszyce nalezeno tělo patnáctileté Malgorzaty K. Dívka byla brutálně znásilněna a ještě živá zanechána na dvacetistupňovém mrazu, kde umrzla.

16.3.2018 v 19:17 | Karma článku: 36.37 | Přečteno: 2409 | Diskuse

Lucie A. Sulovská

Jak umřela Zimbabwe

Pojem „banánová republika“ poprvé použil americký spisovatel William Sydney Porter, známější pod pseudonymem O. Henry.

5.12.2017 v 21:00 | Karma článku: 35.40 | Přečteno: 1737 | Diskuse

Lucie A. Sulovská

Ve světě utlačitelů a utlačovaných

Žádná identita není neutrální ve světě, v němž existují jen utlačovaní a utlačovatelé. A je nemožné být zároveň utlačovatel a utlačovaný.

30.6.2017 v 16:35 | Karma článku: 31.64 | Přečteno: 1649 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Olga Pavlíková

Škodolibý blog

Německá katolická církev se prý kaje za prznění dětí. Církev prý prosí oběti o odpuštění. Neví se přesně o počtu obětí, ale za posledních několik desetiletí se v Německu jednalo zřejmě o několik tisíc vesměs dětí.

25.9.2018 v 23:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 83 | Diskuse

Jan Tichý(Bnj)

Půl litru pravdy

S pravdou se to nemá přehánět, protože někdy pravda bolí a je těžká tak, že se nedá ani unést. Ale na druhou stranu se nemá s pravdou šetřit a člověk má být pravdomluvný.

25.9.2018 v 20:36 | Karma článku: 8.49 | Přečteno: 149 | Diskuse

Jan Zíma

I děti těch druhých jsou lidskými bytostmi.

To, v jak nezáviděníhodné situaci můžete být, pokud jste dítětem cizinců dlouhodobě žijících v ČR a potřebujete lékaře, asi nikdy nepoznáte. Ale pokud by tomu tak bylo, je to někdy velmi mrazivá zkušenost. Zejména pro dítě.

25.9.2018 v 18:06 | Karma článku: 12.45 | Přečteno: 302 |

Libuse Palkova

Jak to vypadá u prezidenta na letním bytě?

V předchozím blogu jsem se s vámi podělila o své zážitky z návštěvy zámku v Lánech a slíbila pokračování. Profesionální fotografové a milovníci kvalitní fotek by ve svém vlastním zájmu neměli radši ani dál číst a opustit prostor.

25.9.2018 v 17:48 | Karma článku: 14.23 | Přečteno: 712 | Diskuse

Michal Pohanka

Jak Amerika málem pohřbila Michaela Douglase a ani k tomu nepotřebovala MeToo

Populární herec ve Státech běhal od čerta k ďáblu s bolestmi v krku a nakonec musel až do Kanady, kde jednoho moudrého doktora napadlo podívat se mu do krku.

25.9.2018 v 17:45 | Karma článku: 23.70 | Přečteno: 762 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz