Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kluci z katovny: Jan Piperger

25. 09. 2013 0:02:50
Příběh pražského popravčího Leopolda Wohlschlagera jsem stručně (sic!) zpracovala ve svém předešlém blogu. Avšak i Johann Piperger, onen kat Jan, jež si „Poldíka“ vychoval jakožto svého pokračovatele, sepsal svoje paměti. Do jisté míry jej k tomu však nejspíše vedly ekonomické důvody a snaha uživit rodinu v těžkých chvílích. Možná i z těchto důvodů, narozdíl od velmi věcných a pravdivých vzpomínek Leopolda Wohlschlagera, sepsal Jan Piperger společně s publicistou Devescerim spíše román. Avšak budeme se jej přidržovat, neboť v obrysech zápisky souhlasí rovněž s dobovými zdroji a knihou Leopolda Wohlschlagera.
Jan Piperger, portrét z vydání memoárů (1884)Jan Piperger, portrét z vydání memoárů (1884)

Johann

Jan Křtitel Piperger, také Johann Baptist Piperger, což je verze, které by dával zajisté přednost, se narodil 24. června 1838 ve Štýrském Hradci zdejšímu popravčímu Friedrichu Pipergerovi a jeho ženě. Rod Pipergerů byl s katovským řemeslem pevně spjat po celá staletí, jeho mužští příslušníci působili po celé Evropě a část rodu byla spřízněna i se slavnou francouzskou katovskou dynastií Sansonů. Janův otec Friedrich Piperger patřil ještě ke generaci katů, která si příliš společenské akceptace neužila, ale nejspíše s tím byl smířen - jako katův syn, vnuk i pravnuk nikdy nic jiného nepoznal. Většinu svého života pevně v rukou třímal jílec meče a odsouzencům stínal hlavy, až později se v Rakousku přešlo na jiný, nekrvavý způsob provedení - věšení. Friedrich Piperger nebyl touto změnou nijak nadšen, nicméně novým pořádkům se přizpůsobil a po zbytek života odsouzence věšel.

Stal se postupně otcem osmnácti dětí, šestnácti synů a dvou dcer. Navzdory tehdejší vysoké novorozenecké a kojenecké úmrtnosti, všechny děti přežily nejen porod, ale dožily se i dospělosti (s výjimkou jednoho chlapce, který zemřel v dětství). Ačkoliv Friedrich zaučoval do rodinného řemesla jednoho chlapce za druhým, nikoho nenutil. Obvzlášť velkou péči věnoval výchově obou dívek. Byl si vědom, že jako dcery kata to budou mít v životě mimořádně těžké, a tak se jim snažil tento hendikep původu všelijak vynahradit. Obě děvčata usilovně vzdělával a platil jim dokonce soukromé učitele, což v té době bylo zvykem pouze v rodinách šlechtických, nebo měšťanských, a to zejména u chlapců. Z jedné se později stala pěvkyně, druhá byla herečkou divadla ve Vídni. O té také víme, že se skutečně provdala, vzala si svého hereckého kolegu.

Jan vychodil běžnou reálku ve Štýrském Hradci a v deseti letech se začal učit čalounickému řemeslu, což bylo v Pipergerově rodině zvykem - všichni chlapci se něčemu vyučili. Poprav totiž v porovnání s minulými staletími pomalu ubývalo. Když bylo Janovi čtrnáct let, dostal za vyučenou a vyrazil do světa na zkušenou. Zda-li si čalounictví vybral sám, se dnes už nedozvíme, ale vzhledem k ctižádostivé povaze se mu vedlo vždy dobře. Pracoval ve Vídni, v Linci, v Prešpurku, v Budapešti i v Záhřebu, přičemž v Budapešti se stal v mladém věku vedoucím nábytkářského skladu a dle vlastních slov už tehdy vydělával sám pro sebe víc, než později jako pražský kat s rodinou. V životě mladému bohémovi nic nechybělo a na vojnu se mu pochopitelně tuze nechtělo - už třetím rokem se vyhýbal odvodu.

Právě v době, kdy pobýval v Budapešti, jej vyrušila žádost jednoho z bratří, otcova nástupce ve Štýrském Hradci, který ležel na smrtelné posteli nemocen tehdy nevyléčitelnými souchotinami. Jana si totiž zvolil za svého nástupce a když jej Jan zděšeně odmítl, rozhodl se využít nátlakových prostředků – svého bratra udal jako vojenského zběha. Jan dostal na výběr – buď se stane katem, budou mu vydány nové cestovní doklady a jakožto nástupce svého bratra bude osvobozen od vojenských povinností, nebo bude odveden do armády, za trest na dobu prodlouženou. Dopadlo to tak, že Jan skutečně převzal nové cestovní doklady, avšak nástupcem svého bratra se nestal a utekl nazpět do Pešti.

Dál žil svým spokojeným životem. V té době se seznámil s jistou židovskou dívkou, která se velmi záhy stala jeho milenkou. Brzy se po něm začala dožadovat sňatku. Vztah s ní však nenaplnil Janovy představy o tom, jak by měl vypadat celoživotní svazek, neboť dívka byla sice hezká, ale jiné víry, rozhazovačná, panovačná a žárlivá. Když viděl, že se s jeho vysvětlením, proč se k sobě nehodí, smířit nehodlá, použil stejnou taktiku, jako když se jej bratr snažil donutit ke katovskému řemeslu - prostě utekl. Odešel do chorvatského města Zadar, kde opět pracoval jako čalouník. Přesvědčení, že vše se dá řešit prásknutím do bot, však mělo už brzy vzít za své.

Snad tomu tak chtěl osud

Josef Piperger, kat osijecký, byl Janův nejmilovanější bratr, jehož dopis právě Jan držel v ruce a nevěřícně četl. Josef, který byl z houfu Pipergerových dětí Janovi vždy nejblíže věkem i povahou, jej nyní naléhavě prosil o pomoc. Před pár dny popravoval loupežného vraha, avšak poprava se nezdařila. Provaz se utrhl, kat i s odsouzencem spadli na zem. Odsouzenec byl dítětem štěstěny; nejen, že se mu nic nestalo, ještě byl jeho trest zmírněn na doživotí, protože přece nemůže prožívat smrtelnou úzkost ještě jednou, avšak Josef si zlomil ruku hned na dvou místech. Situace se měla tak, že v Osijeku bylo v té době stanné právo a jak známo, vojenské soudy jsou mnohem přísnější, než ty civilní a rozsudky smrti padají mnohem častěji. Pokud by Josef nemohl popravovat, byl by ze služeb státu propuštěn. Popravčí z ostatních částí monarchie byli buď zaneprázdněni, nebo si nárokovali velké peníze. Zůstal jen Jan, poslední naděje.

Po velkých vnitřních bojích se Jan rozhodl, že svého bratra ve štychu nenechá. Nezanechá jej a jeho rodinu bídě a hladu, neodmítne úpěnlivou prosbu v nouzi nejvyšší. Vydal se tedy na trudnou pouť do Osijeku, největšího města chorvatské Slavonie, kde sloužil jeden z pěti katů rakousko-uherské monarchie, Josef Piperger, c. k. kat pro Chorvatsko a Slavonsko. Další popravčí sídlili ve Vídni, v Praze, v Budapešti a ve Štýrském Hradci. Jan Piperger dorazil do Osijeku v létě 1862, začal zde pod pseudonymem Berger (podobně jako jeho sestra v divadle ve Vídni) pracovat jako čalouník a sehnal si byt v horním patře domu s hostincem, který patřil místní vážené vdově, jisté paní Wohlschlagerové.

První úřední telegram přišel 20. července 1862. Popraveni měli být Jan Zsebe a Emerich Kovács, dva loupežní vrazi, kterým padl za oběť slovenský podomní obchodník s plátnem. Oloupili jej, tloukli sekerou a v domnění, že je mrtvý, odklidili tělo. Když „mrtvá“ oběť začala sípat, vrátili se a dobili jej na smrt. Poprava se konala Zomboru, dnes srbském městě, které tehdy spadalo pod pravomoc osijeckého popravčího. Jan s Josefem coby doprovodem dorazili parníkem do Zomboru den před popravou. Během stavby šibenic, na kterou dohlížel Josef, zašel Jan do Sirálomházu, tradičního vězeňského zřízení v Uhrách, kde trávili své poslední hodiny života oba odsouzenci.

Jan Zsebe a Emerich Kovács nyní seděli spoutáni řetězy za mřížemi v pološerých celách oddělených od sebe vlhkou zdí a sledoval je celý zástup zvědavců včetně matek s dětmi, které braly celou záležitost jako výstrahu pro své potomky, kdyby se snad chtěli jednou vydat na dráhu zločinu. Před celami měli Zsebe i Kovács plechové talíře, na které měli přítomní možnost házet peníze, ze kterých si mohli odsouzenci splnit své poslední přání před popravou. V Uhrách se, narozdíl od Rakouska, těšili loupežníci značné popularitě a přezdívalo se jim szegény legények - ubozí hoši.

Druhého dne byli Jan Zsebe a Emerich Kovács dopraveni na popraviště, kde už čekala soudní komise, Jan s Josefem, četníci, vojenský pluk i několikatisícový dav. Včera ještě drsný a cynický Kovács nyní upřeně hleděl na kříž, který mu kněz držel před očima. Jan Zsebe byl smrtelně bledý a celý se třásl. Při čtení rozsudku Kovács padl na kolena a začal prosit o milost. „U Boha jest milost!“ odsekl jeden z členů soudní komise. Potom dal pokyn popravčímu. Jan však vypadal tak strašně, že to vyděsilo i jeho bratra. Stiskl mu ruku a pravil: Jene, probůh, vzpamatuj se. Neuvrhuj nás v neštěstí. Buď zmužilým! Za pět minut může býti po všem,“ zašeptal Josef prosebně. To byla také pravda, za chvíli bylo hotovo. Celý akt narušil jen Zsebe, který během popravy Emericha Kovácse omdlel a byl tak popraven ve stavu, kdy o sobě nejspíše ani nevěděl. Zbývalo už jen zatlačit oběma odsouzencům oči. Přítomní se pomodlili za duše odsouzenců Otčenáš a poté se začali pomalu trousit z náměstí.

Osijek

Čas mezi popravami si Piperger v Osijeku krátil prací v čalounické dílně a návštěvami podniku „U tří sekyrek“, tedy právě toho hostince, který sídlil pod jeho bytem. Představoval se jako Berger, čalouník ze Štýrska, měl mnoho známých i přátel a navíc se cítil výjimečně dobře v přítomnosti vdovy Wohlschlagerové, sličné hostinské, která byla „U tří sekyrek“ objektem zájmu mnoha mužů. Ona hostinská, Regina Wohlschlagerová, přišla o svého muže tragickým způsobem, před rokem jej našli mrtvého na břehu řeky Drávy. Pachatel loupežné vraždy nebyl nikdy dopaden. Po manželovi jí zůstaly čtyři malé děti – dva chlapci a dvě dívky – velký dům a hostinec. Ačkoliv byl Jan Piperger mladší než ona, brzy si k sobě našli cestu.

Dle vyprávění Jana Pipergera se sblížili právě toho večera, kdy se Jan značně opilý a podrážděný nevýznamným posměškem jednoho ze svých spolustolovníků přiznal, že vlastně není žádný Berger, čalouník ze Štýrska, ale Piperger, kat ze Štýrska a přidal k tomu ještě dávku historek z popravy Zsebeho a Kovácse, načež všichni hosté začali zděšeně hostinec opouštět. Tak či tak, chodil Jan k Wohlschlagerům stále častěji. Dle vzpomínek budoucího pražského kata Leopolda Wohlschlagera, tehdy osmiletého, jej naučil hrát karty a vůbec se těšil mezi dětmi oblibě. Dne 26. března 1863 se šenkýřka Wohlschlagerová v osijeckém kostele provdala za Jana Pipergera, čalouníka a kata ze Štýrska.

Do rodiny Pipergerů přibyli za dva roky dva chlapci – Hans (1864) a Josef (1865). Janův bratr byl již způsobilý k vykonávání svého úřadu, a tak Jan pracoval „U tří sekyrek“ a občas svému bratru vypomáhal. Sám potom vykonával popravy v uherském Pětikostelí, které také spadalo pod pravomoc osijeckého popravčího. Zároveň pracoval v jedné čalounické dílně. S jistotou můžeme říci jen to, že na začátku roku 1865 se vydal do Vídně, aby se zde ucházel o místo vídeňského popravčího, neboť starý vídeňský kat Hoffmann odešel na penzi.

Verze, proč se tomu tak stalo, se u Wohlschlagera a Pipergera rozcházejí – dle Wohlschlagera se jejich hostinci přestalo dařit poté, co v něm začal pracovat kat Piperger. Dle Pipergerova vyprávění jej do Vídně hnala ctižádostivost, rodinné tradice, a také to, že se mu v Osijeku příliš nelíbilo. Možná to byla kombinace obou těchto faktorů. Jejich knihy dělí více než 40 let, takže je pochopitelné, že se mohou ve vyprávění některých detailů rozcházet. Každopádně když Piperger dorazil do Vídně, byl přesvědčen, že místo vídeňského popravčího získá. To však ještě netušil, že se o místo přihlásil i Heinrich Willenbacher, dosavadní pražský kat. Brzy se dočetl v novinách, že „místo vídeňského popravčího bylo obsazeno Janem Pipergerem.“ Nečekal na úřední dekret, napsal Regině, ať prodá dům i hostinec a spolu se všemi šesti dětmi přijede do Vídně.

Čekalo jej zklamání. Novinář si svůj článek nejspíše vyfabuloval z dohadů a spekulací, a tak byl Jan za pár týdnů šokován, když namísto jmenovacího dekretu dorazilo stručné odmítnutí pro „obsazení pozice jiným uchazečem.“ Oním šťastlivcem byl Willebacher. Ačkoliv dosud vykonal jen tři popravy a Jan dvacet, osud byl nakloněn Pražanovi. V zoufalosti ze situace, do které přivedl svou rodinu i z toho, že se musel potupně přiznat své ženě, se rozhodl rychle podat žádost o nyní neobsazené bývalé Willenbacherovo místo – v Praze.

A dostal jej. Dne 20. prosince 1865 získalo Království české nového mistra popravčího – Jana Křtitele Pipergera.

Matička Praha

Dne 20. prosince složil Jan Piperger do rukou prezidenta soudu slib a Vánoce roku 1865 už prožili Pipergerovi ve svém novém bytě v Platnéřské ulici v Praze. Jan si našel místo v zdejší čalounické dílně a brzy se stal samostatným čalouníkem – živnostníkem, který ve své dílně zaměstnával několik tovaryšů. Už dávno se za svou práci nestyděl, ostatně české noviny uváděly jeho jméno v plném znění. Brzy dokonce jeho vchodové dveře ozdobila vizitka „čalouníka a popravčího mistra Pipergera“. Byly to šťastné časy. S Reginou a dětmi žili v dobré shodě a tvořili harmonickou rodinu. Poldík, onen budoucí pražský kat Leopold Wohlschlager, se v té době začal učit zlatnickému řemeslu a Jan se na něj pravidelně chodil ptát k mistru Studenému do jeho dílny v Konviktské ulici.

První popravu v Čechách vykonal Jan Piperger v Chrudimi na vrahu mladé dívky Janu Haberhauerovi 16. března 1866. Praha si musela na Pipergerovu premiéru počkat jen do 21. června 1866. Popraven byl mladý číšník Václav Fiala, který ubodal matku svého několikadenního dítěte. Brutální vražda byla však už jen vyvrcholením série útoků a dlouhodobého domácího násilí. Celé to přitom začalo docela hezky.

Číšník Fiala byl vyhlášeným krasavcem, který popletl hlavu nejedné dívce. Jednou z nich byla také mladá služka Anna Charvátová, přičemž k její pozdější smůle toto zalíbení Fiala opětoval. Navzdory společenským konvencím spolu záhy začali žít jako manželé. Fiala sice stále mluvil o zásnubách, ale ve skutečnosti mu konkubinát vyhovoval. Už v té době začal Anně ubližovat, bít ji a vyhrožovat jí. Byl nezodpovědný, lakomý a žárlivý, vzdor tomu sám záletník, který většinu peněz propil. Anna brzy otěhotněla a porodila Fialovi nemanželské dítě. To však na Fialovo násilnické chování nemělo žádný vliv, ba naopak. Pár dní po narození dítěte, dne 11. prosince 1865, Fiala počkal, až bude dívka koupat nemluvně, zezadu se k ní přiblížil a patnácti bodnutími do oblasti zad před očima svého dítěte Annu zavraždil.

Soud poslal Fialu na smrt a rozsudek vzápětí potvrdil panovník. Datum popravy byl stanoven na 21. června 1866. Jan Piperger byl šokován lačností Pražanů po nadcházející popravě. Mělo to svoji logiku, poslední poprava se v Praze konala už před mnoha lety, takže plánovaná exekuce obrátila město vzhůru nohama. Tisíce lidí čekaly na popravišti od večera předchozího dne, takže ti, kteří začali přicházet až v brzkých ranních hodinách, politováníhodně utřeli. Přesto proudění davů neustávalo. Všechny hostince lemující cestu k popravišti si mnuly ruce nad zisky. Podobně na tom však byli kapsáři. V davu převládaly ženy, často s dětmi v náručí a poprava vyhnala z temných skrýší i městskou spodinu, sprostou a uřvanou lůzu, z níž se rekrutovali další kapsáři, kteří se „profíkům“ pletli do řemesla. Vojáci museli dav vytlačit z příjezdové cesty, aby mohly projet kočáry s odsouzencem, jeho duchovním, stráží, soudní komisí a v neposlední řadě - katem.

Celý popravní akt byl sám o sobě přitom velmi krátký. Po umíráčku, přečtení rozsudku a formálním pokynu, se Jan odsouzence ujal, patřičně ho svázal, vyšplhal na žebřík šibenice a vytáhl odsouzence vzhůru. Když tělo odsouzence spustil dolů, přistoupil k němu, prudce trhl jeho hlavou na stranu, prsty zatlačil oči a ohlásil, že spravedlnosti bylo učiněno za dost. Soudní lékař konstatoval smrt a duchovní vyzval k modlitbě. Když Otčenáš skončil, bylo po všem. Dav se začal rozcházet. Mrtvola zůstala ještě nějakou chvíli viset, než byla uložena do levné rakve a pohřbena na Olšanských hřbitovech v oddělení sebevrahů. Popravě dle odhadů přihlíželo na 30 000 lidí.

Dalším důležitým milníkem v životě kata Pipergera byla poprava vůdce cikánské tlupy a trojnásobného loupežného vraha Jana Janečka, která se odbyla 9. září 1871 v Plzni. Za prvé, byla to poslední veřejná poprava v Království českém (od té doby se popravovalo jen na soudních dvorech za omezeného počtu přihlížejících), za druhé, byla to první poprava, při které asistoval tehdy patnáctiletý nevlastní syn Leopold.

Muka

Šťastná etapa života Pipergerových se pomalu chýlila ke konci. Na podzim roku 1872 si Pipergerovi udělali domácí zabíjačku. Koupili si prase, které si sami zařízli a připravili vše, co k zabíjačce patří. Dne 30. listopadu 1872 se paní Pipergerová roznemohla. Dokonce natolik, že byl Jan Piperger přivolán ke své ženě z čalounické dílny, kde pracoval. Lékaři, kteří paní Pipergerovou vyšetřovali, se jí otázali také na to, co naposledy jedla, přičemž paní Pipergerová ukázala na jelítka z prasete. Myslela si, že právě to je příčina její nevolnosti. Dne 6. prosince 1872 Regina Pipergerová ve věku nedožitých 42 let zemřela. Nejmladším synům Hansovi a Josefovi bylo osm a sedm let.

Další šok Jana čekal, když mu malostranský lékař Friedrich, který jeho ženu léčil, odmítl ještě téhož dne vydat úmrtní list. Namísto toho hovořil o rostoucím podezření, že svoji ženu sprovodil ze života sám pražský kat, totiž, že ji otrávil. Brzy nato byl Jan Piperger zatčen a tělo Reginy Pipergerové bylo odvezeno na patologii. Mezitím české noviny zhusta uveřejňovaly články o celém případu, a to s naprostou jistotou, že Jan Piperger je vrahem své ženy. Piperger se ve vězení zhroutil. Pronásledovaly jej noční můry o tom, jak sám kráčí na vlastní popravu a jak mu provaz okolo krku váže syn Poldík, protože to byla právě nebožka žena, která mu vyčítala, že synka před rokem přivedl ke katovské práci. Pohřbu své ženy by se sice zúčastnit mohl, ale jen za doprovodu strážníků a takové ponížení jednoznačně odmítl. Vyžádal si alespoň, aby mohl odejít do domu v ulici, kterou kráčel pohřební průvod. V tom mu bylo vyhověno a se slzami v očích mohl pozorovat, jak jeho děti kráčí za rakví své matky.

Ve své knize Jan Piperger později jmenuje profesora Mašku, který se k němu jako jediný choval soucitně. Ještě předtím, než coby patolog provedl jediný řez, vyjádřil se, že tady nejde o otravu. To se nakonec i potvrdilo. Paní Pipergerová zemřela na srdeční obtíže, přičemž soudní lékař vzal do úvahy, že jí předtím bylo nevolno ze zkažených jitrnic. Piperger byl propuštěn z vězení 11. prosince 1872 a svou domácnost našel, po několikadenním hospodaření dětí, v naprostém rozkladu. V rozkladu byl však celý jeho život.

Kromě toho, že přišel o svou milovanou ženu, přestalo se mu dařit v čalounickém řemesle. Během doby, kterou strávil ve vězení, totiž přišel o velkou část své klientely. Musel začít s propouštěním tovaryšů a nakonec na své zakázky stačil sám. Pokus na sebe upozornit luxusním polohovacím křeslem pro nemocné, které bylo vystaveno dokonce na přehlídce nábytku ve vídeňském Práteru, se nezdařil. Jeho výrobek sice všichni chválili a získal různá ocenění, ale nikdo si jej nekoupil, neboť byl velmi drahý. Týdny práce a dalších 400 zlatých bylo fuč. Kromě toho ztratil svou pověstnou veselou, družnou a bujarou povahu a kdykoliv se někdo zmínil o jeho nebožce ženě, v očích se mu objevily slzy. Byl přesvědčen, že to, co se mu stalo, se mu stalo jen proto, že je kat.

Po nějaké době se Jan rozhodl, spíš z rozumu, než z lásky, znovu oženit. Ve stejném domě měla byt jistá vdova po inženýru jménem Juliána Neradová, která pocházela z Osijeku, takže se s Pipergerovými přátelila ještě za života Reginy. Velice záhy se ukázalo, že udělal chybu. Jeho nová žena byla lakomá, o domácnost se nestarala, hlavně však byla dětem zlou macechou a špatně se chovala i Janovi. Po pouhých dvou měsících ji Jan vyzval, aby si sbalila své věci, což ona vzápětí učinila. Po dvou letech rozluky od stolu a lože Juliána zemřela. Během svého života vedla obrovské množství soudních sporů, což by skutečně napovídalo tomu, že se jednalo o osobu hádavou a nesnášenlivou.

Po čase se začal katův život vracet zase do relativně normálních kolejí. Potřetí se po Juliánině smrti oženil s mladičkou pražskou herečkou Pavlínou Procházka. Aby pomohl rodinnému rozpočtu, spojil se s publicistou J. L. Devecserim, se kterým sepsal své paměti. Ty vyšly v Praze nejprve roku 1877 v němčině, roku 1884 pak také v češtině pod názvem Zápisky pražského kata J. P.

Poslední vydechnutí

Životní pouť Jana Pipergera se skončila 15. ledna 1888 v Praze. Jen den po poslední popravě vrahů Karla Přenosila a Augustina Augusta v Kutné Hoře. Přenosil a August zavraždili u Větrného Jeníkova četníka Kašpara Melichara, který je viděl, jak nesou z lesa ukradenou jedli. Jejich třetí komplic, Karel Koten, dostal od císaře milost a byl odsouzen pouze k doživotnímu žaláři. Přenosila s Augustem však čekal provaz. Dvojnásobná poprava proběhla bez problémů, ale už po první se Jan Piperger zhroutil a chtěl, aby druhou vykonal syn Leopold. Nakonec to sice zvládl sám, ale po popravách byl totálně vyčerpaný. Syn jej nechal odnést domů a zavolal k němu lékaře. V noci Jan Piperger zemřel.

Měl již dlouho velké zdravotní obtíže, hodně kašlal, občas se objevila i krev. Celý život byl těžký kuřák, svoje plicní potíže neléčil a po smrti své ženy ztratil důvěru vůči lékařům. Při jeho pohřbu v ulicích Prahy postávaly stovky zvědavců. Čumilů, které Jan Piperger nesnášel. Pohřeb byl obyčejný, v obyčejném kostele, s obyčejným knězem, do obyčejného hrobu. Čumilové se rozešli. Kat Piperger vykonal za svůj život rovných 50 poprav, většinu v Čechách. Nástupcem se stal jeho milovaný nevlastní syn Leopold Wohlschlager. Uveden do úřadu byl roku 1888 a odešel do penze po čtyřiceti letech služby roku 1928.

Jan Piperger měl veselou, společenskou povahu. Byl velmi pracovitý, zručný a ctižádostivý. Měl rád lidi, ale po smrti své ženy poněkud zatrpkl. Ačkoliv žil v Praze po 23 let, celý život navštěvoval české hostince a všechny jeho děti mluvily češtinou, sám se nikdy se nenaučil česky víc, než pár slov a vždy byl hrdým a rozhodným Němcem, jeho paměti jsou dokonce v kapitole Za pruských časů mírně protičeské. Zůstalo po něm šest dětí, dvě vlastní a čtyři nevlastní, které vychovával. Mimochodem, vzpomínáte si, čím se v dospělosti živily Janovy sestry? Ano, uměním. A nebyly v rodině samy. Janův biologický syn Hans se stal významným divadelním výtvarníkem a potomci rodu se dodnes věnují převážně umění.

Jan Piperger je pohřben na Olšanských hřbitovech.

Autor: Lucie A. Sulovská | středa 25.9.2013 0:02 | karma článku: 25.10 | přečteno: 2891x


Další články blogera

Lucie A. Sulovská

Alfie Evans, poznámky a poučení k případu

Případ britského chlapce Alfieho Evanse sleduji skoro od začátku, poslední týden velmi intenzivně. Za několik málo dnů jsem k němu přischla více, než jsem původně chtěla. Toto je moje obsáhlé zamyšlení nad ním. Braňme si svobodu.

28.4.2018 v 7:44 | Karma článku: 45.65 | Přečteno: 19199 | Diskuse

Lucie A. Sulovská

Ztracený život Tomasze K.

Prvního dne roku 1997 bylo na území obce Miłoszyce nalezeno tělo patnáctileté Malgorzaty K. Dívka byla brutálně znásilněna a ještě živá zanechána na dvacetistupňovém mrazu, kde umrzla.

16.3.2018 v 19:17 | Karma článku: 36.37 | Přečteno: 2409 | Diskuse

Lucie A. Sulovská

Jak umřela Zimbabwe

Pojem „banánová republika“ poprvé použil americký spisovatel William Sydney Porter, známější pod pseudonymem O. Henry.

5.12.2017 v 21:00 | Karma článku: 35.40 | Přečteno: 1737 | Diskuse

Lucie A. Sulovská

Ve světě utlačitelů a utlačovaných

Žádná identita není neutrální ve světě, v němž existují jen utlačovaní a utlačovatelé. A je nemožné být zároveň utlačovatel a utlačovaný.

30.6.2017 v 16:35 | Karma článku: 31.64 | Přečteno: 1649 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Anna Putnová

Výuka jazyků – investice bez rizika

Výzkumy z posledních let ukázaly, že jazykové kompetence obyvatel jsou pro rozvoj země důležitější než např. dotace do průmyslu či podpora zahraničních investic. Znalost cizího jazyka je podstatným faktorem v konkurenceschopnosti.

25.9.2018 v 22:01 | Karma článku: 5.82 | Přečteno: 140 | Diskuse

Marek Trizuljak

Mnichov 1938 - Nacistické recepty už nikdy!

Základním poučením z událostí kolem Mnichova 1938 je varování před démonem nacionalizmu ve všech jeho starých i nových podobách. Nacionalizmus napáchal v lidské historii dost zla, válek a utrpení. Už nikdy více!

25.9.2018 v 20:48 | Karma článku: 9.53 | Přečteno: 279 | Diskuse

Štěpánka Bergerová

Výstava o důstojnosti veřejného prostoru na nedůstojném veřejném prostranství

aneb pohnou se ledy a stane se „buzerplatz“ (jak se lidově říkávalo Staliňáku – nyní náměstí Dr. M. Horákové) důstojným veřejným prostorem, za který se nemusí občané Karlových Varů stydět?

25.9.2018 v 17:14 | Karma článku: 7.60 | Přečteno: 126 | Diskuse

Jaroslava Indrová

Jedu si to užít

Tak máme zase po mnoha letech na MS v judu ženu! Alice Matějčková udělala za poslední rok velký pokrok, ale zas tak moc se od ní napoprvé neočekává. A jí to vyhovuje. V rozhovoru pro rozhlas prohlásila, že si to jede užít.

25.9.2018 v 13:48 | Karma článku: 12.67 | Přečteno: 386 | Diskuse

Monika Plocová

Není to škoda?

“Je mi 16 let a nemám rád nové věci. Z čehokoliv, co je pro mě nové a je to spojené s mojí osobou ( to je mimo rodinu a kamarády ), mám zvláštní pocit. Jsem z toho nervózní a nesvůj. Celkově se sám se sebou necítím dobře.

25.9.2018 v 10:43 | Karma článku: 11.15 | Přečteno: 602 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz