Leni přicestovala s rodiči do Čech jako pětiletá a nastoupila zde na základní školu. Na Vietnam se už téměř nepamatuje. Neuměla česky, což byl značný handicap nejen v přístupu ke vzdělání, ale také ve školním kolektivu. Pro ostatní děti byla Leni „ta divná holka, co neumí česky“. Seděla sama a neměla mnoho kamarádů.
V začátcích žila celá rodina v jedné místnosti u příbuzných, kteří provozovali – jak jinak – stánkový prodej. Po návratu ze školy čekala Leni spousta tvrdé práce v její nové domácnosti. Neznala dovolené, prázdniny ani víkendy, navíc se v její rodině automaticky předpokládalo, že Leni bude dobrou žákyní, ba co více, že bude vynikající.
Jak šla léta, Leni se česky naučila a dnes mluví zcela bez přízvuku. Od třetí třídy měla na vysvědčení samé jedničky, ze všech předmětů – i z češtiny. I ke svým spolužákům si časem cestu našla a dnes má spoustu kamarádů i známých, už na základní škole se stala několikrát předsedkyní třídy.
Její rodiče se časem osamostatnili a dnes s Leni a jejími mladšími sestrami obývají pěkný byt zařízený tak trochu v orientálním stylu. Rodiče jsou puntičkáři a jsou na děvčata velmi přísní. Máma s tátou mají svoje vlastní bistro, před kterým sedíme. Leni musí pracovat dodnes, každý den po škole chodí pomáhat. Nebere to jako přítěž, je zvyklá odmala.
Ale sama v bistru zůstat nechce. Jako studentka gymnázia by nejraději pokračovala na medicínu. V Čechách se cítí moc dobře a chce tady zůstat, ačkoliv by se Vietnamu podívala ráda. Má tam ještě nějaké příbuzné. Ale považuje se za Češku, vždyť je tady doma.
A teď už Leni musí. Maminka jí volá, moc zákazníků, nestíhá. A tak se loučíme.
Leni přišla do Čech s výrazným handicapem, neuměla česky, vypadala viditelně jinak a neměla absolutně nic společného se zdejší kulturou.
Problém byl zcela vyřešen, bez agentur na začleňování, bez aktivistů, (s tím slovem se mi už bohužel začínají spojovat jen velmi negativní asociace), bez zásahů paní Šabatové a její cenzury diskusí a zamlčování informací, bez programů integrace.
Stačilo prosté a jednoduché řešení – snažily se obě strany.
Češi mezi sebe přijali „jinou holku“ a „jiná holka“ jim dokázala - a věřím, že ještě dokáže - že to bylo rozhodně správné rozhodnutí.
Dejme každému jedinci šanci, bez ohledu na to, zda je to Rom, Vietnamec, Ukrajinec nebo snad Marťan. Ale nebuďme pokrytci, kteří v zájmu jákési hyperkorektnosti přehlíží to, jakým způsobem byla ta šance využita, v horších případech zneužita.
Problémy nezmizí tím, že se o nich bude mlčet.
