Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kluci z katovny: Leopold Wohlschlager

19. 09. 2013 22:27:00
Když se mi do rukou dostaly paměti rakousko-uherského a prvorepublikového kata Leopolda Wohlschlagera, které napsal roku 1929 - a jsou tedy psány poněkud archaickým jazykem - s názvem Ve službách spravedlnosti za Rakouska i republiky, byla jsem jimi zaujata natolik, že jsem je přečetla za jeden den. Nověji tyto vzpomínky vydal třeba Jindřich Francek jako součást své knihy Zločin a trest. Novějším jazykem knížku přepsal a doplnil mnoha dobovými články Vladimír Šindelář (Syn pražského kata, 2006), který přeložil a přepsal i knihu Wohlschlagerova otčíma Jana Pipergera (Paměti pražského kata, 2004). Obojí mohu vřele doporučit.
Fotografie kata (cca 1928) Fotografie kata (cca 1928)

Poldík

Leopold Wohlschlager přišel na svět 1. listopadu roku 1855 v Osijeku, největším městě chorvatské Slavonie. Otec pocházel z Německa a vlastnil v Osijeku hostinec, zatímco matka měla rumunské kořeny, ovládala několik jazyků a byla v domácnosti. Dle Wohlschlagerova vyprávění byl jeho tatínek člověk dobrosrdečné a veselé povahy, poctivý hostinský, který měl rád svou práci a s manželkou Reginou žil ve velmi dobré shodě. Hostinec v Osijeku prosperoval, a to zvláště tehdy, když se ve městě konaly trhy. Právě během trhů však k Wohlschlagerům přicházelo i mnoho prapodivných existencí, které se bezcílně potulovaly po okolí. Pravděpodobně tehdy udělal hostinský Wohlschlager svou osudovou chybu. Chystal se jít nakoupit víno do vedlejšího města a přímo v hostinci přepočítával peníze. Už nikdy se domů nevrátil, jeho mrtvé tělo bylo nalezeno na břehu řeky Drávy a pachatel nebyl nikdy dopaden.

Synovi Poldíkovi bylo tehdy šest let a měl ještě tři sourozence. Matce Regině nezbylo, než se vypořádat s krutým osudem a ujmout se dosud dobře prosperující živnosti. Byla to velmi energická, čilá a podnikavá žena, která těžkou situaci zvládla se ctí. Její děti však byly tím pádem odkázány spíše na sebe a ačkoliv jejich výchova byla vždy poněkud volnější, nyní začalo jejich darebáctví přerůstat tehdy únosné hranice. I to byl možná důvod, proč se paní Wohlschlagerová začala ohlížet po novém muži a otci pro své děti.

Johann Piperger

Právě v té době dorazil do Osijeku také Johann Baptist Piperger, mladý čalouník ze Štýrska. Byl to tak trochu větroplach a na svou dobu toho mnoho procestoval. Naposledy žil v Záhřebu, kam uprchl před svým starším bratrem, který se mu snažil ze všech sil vnutit rodinné řemeslo. A ne ledajaké. Rodina Pipergerů byla proslulým katovským rodem, který působil ve všech koutech Evropy, v Záhřebu, v Mantově, ve Štýrském Hradci, ve Vídni, v Benátkách i ve Slavonii. To se však Pipergerovi dařilo docela úspěšně tajit, katem se stát nehodlal, ačkoliv toto prokletí zasáhlo všechny mužské členy jeho rodiny, ze všech jeho patnácti bratrů se dříve, či později, stali vykonavatelé hrdelního trestu. A čekalo to i Johanna. Hezký mladý muž s modrýma očima a veselou tváří byl v Osijeku z poněkud pochmurných důvodů.

V létě roku 1862 dostal dopis od svého mladšího bratra. Josef byl Johannův milovaný bratr, měl už svou vlastní rodinu a žil i popravoval v Osijeku. Jenže jedna z poprav se mu nevydařila, přetrhl se provaz, Josef upadl, s ním i odsouzenec, tomu se nic nestalo, jenže Josef se zranil. Odsouzenec dostal milost, neboť povolaní usoudili, že nemůže prožít ona muka ještě jednou, jenže Josef nemůže popravovat. A v Osijeku je stanné právo, vojenské soudy jsou přísnější, každý měsíc padají rozsudky smrti i za krádeže. Pokud Josef nebude moci popravovat, bude propuštěn. Aby nepřivedl bratrovu rodinu do existenčních potíží, vypravil se Johann na neradostnou pouť do Osijeku. Vůči katovskému řemeslu neměl předsudky, vždyť jeho otec, děd i bratři byli popravčí, avšak společnost předsudky měla a těch se bál.

Nyní však už nebylo cesty zpět; vrazi Jan Zsebe a Imrich Kovács byli oběšeni 23. července 1862 na náměstí v Zomboru „dle předpisů a k veškeré spokojenosti“.

Trnitá cesta Pipergerových do Prahy

Během svého působení v Osijeku bydlel Piperger v pronajatém bytě ve velkém domě s hostincem, který patřil Wohlschlagerovým. A ano, byl to právě on, do koho se vdova Wohlschlagerová zamilovala. Josefova ruka se nehojila a Johann navštěvoval rodinu Wohlschlagerových stále častěji. Děti jej měly rády, oblíbil si především nejstaršího chlapce Leopolda. Zjevně i s Reginou k sobě pocítili značné sympatie, neboť brzy přišel den, kdy poklekl před krásnou šenkýřkou a požádal ji o ruku. Dostalo se mu kladné odpovědi a brzy v místním kostele zpečetili svůj vztah sňatkem. Nebyli však připraveni na sílu předsudků, které vůči katům stále panovaly ve společnosti.

Jeho nejhorší prognózy se naplnily. Když se místní lidé dozvěděli, z jaké rodiny pochází a proč vlastně přijel do Osijeku, ztratil Piperger většinu svých přátel, a také návštěvnost hostince začala povážlivě klesat. Johann se snažil uživit rodinu a uvažoval, že se vrátí k čalounickému řemeslu, ale což by to bylo platné? Pokud nechtějí kata hostinského, nebudou chtít ani kata čalouníka. Pipergerovi nezbylo, než pochopit, že ani nyní pro něj není cesty zpět. Nějaký čas ještě vypomáhal svému bratrovi v Osijeku, když se dozvěděl, že stařičký vídeňský popravčí Hoffmann odchází do penze. Uvědomil si, že to je jeho šance. Vydal se do Vídně, kde okamžitě podal na příslušný svou žádost o uvolněné místo vídeňského kata.

To však ještě netušil, že na místo má zálusk také dosavadní pražský kat, Heinrich Willenbacher, kterému se zjevně v Praze nelíbilo. Krátce po podání žádosti se Piperger dočetl ve vídeňském tisku, že to je právě on, kdo nahradí spokojeně penzionovaného kata. Napsal své ženě, aby prodala hostinec, dům a přicestovala i s dětmi do Vídně. A jak sám ve svých pamětech píše, to ještě netušil, že novinář, který tuto zprávu vypustil do světa, je idiot a on zažije největší zklamání svého života. Za pár dní mu přišla tenká obálka obsahující jen dva listy; jeden s krátkým sdělením, že žádost byla zamítnuta a místo obsazeno jiným uchazečem a druhý byla jeho vlastnoručně psaná žádost. Vídeňským popravčím se stal Willenbacher. Piperger si zašel tuto pro něj tragickou zprávu ještě potvrdit a když povolaný úředník viděl, jak je z celé situace nešťastný, zeptal se ho, proč se tedy neuchází o uprázdněné místo po Willenbacherovi?

Ještě téhož dne Jan podal žádost o místo popravčího v Praze a den poté, co se odvážil své ženě konečně povědět pravdu, jak to tedy dopadlo s tím místem vídeňského kata, přišla objemná obálka přímo z ministerstva. Jan se stal c. k. rakousko-uherským popravčím v Království českém.

Leopold v Praze

Do Prahy se Wohlschlagerovi přistěhovali roku 1865. Jan se přece jen rozhodl vrátit ke svému čalounickému řemeslu, když nyní měl jistý a pravidelný příjem. A kupodivu se mu dařilo. Předsudky v Praze nejspíše nebyly tak silné jako v Osijeku, a tak se naučil za svou práci nestydět. Časem svou profesi kata prezentoval i vizitkou na dveřích svého bydliště. S Reginou měl Jan další dva syny, Hanse a Josefa, kteří se narodili ještě v Osijeku a spolu s Regininými čtyřmi dětmi z prvního manželství žili velmi harmonickým rodinným životem. Jan miloval svou ženu i děti, často docházel do hostince v Platnéřské ulici, kde měl mnoho přátel a žil velmi společensky.

Roku 1865 bylo Poldíkovi, jak jej otčím nazýval, deset let a nastoupil do učení k zlatnickému mistru Studenému, který měl velkou dílnu v Konviktské ulici. Život učně tehdy nebyl žádný med. Učení trvalo pět let a obnášelo všechny možné práce, včetně úklidu dílny i bytu, posluhování mistrovi i tovaryšům a tahání břemen. U mistra byli chlapci na byt a stravu, vstávali v pět hodin ráno, uklízeli, mistrově rodině i tovaryšům čistili boty, nosili uhlí, vodu, byli k ruce mistrově paní. Mistr měl plné právo trestat je fyzicky, za špatně odvedenou práci následoval pohlavek nebo tahání za uši. K dispozici museli být celý týden, volno dostávali jen na nedělní odpoledne, kdy navíc museli do pokračovací školy a samozřejmě do kostela.

Leopold měl skvělý vztah se svým vlídným otčímem. Jan Křtitel Piperger nebyl přísný otec. Jeho výchova byla poněkud liberální, svého syna často bral do pohostinstev a občas mu i dával cigarety, které plachý hoch odevzdával tovaryšům a mistrovi. Tím spíš začalo být pro Leopolda nepředstavitelné, že jeho otec by mohl vykonávat ono kruté a pověstmi opředené řemeslo. Nedokázal si představit, že by jeho hodný otec mohl mučit lidi, nebo je rdousit, jak se tehdy také říkalo. Knížky, které sehnal, obvykle líčily kata jako bezcitného a krvežíznivého člověka s tvrdou tváří i srdcem, tak vzdáleného Janu Pipergerovi. Jakási bázeň mu však bránila zeptat se otce a na toto ožehavé téma si s ním otevřeně pohovořit.

Poldíkova první poprava

Nakonec to byl sám otčím, kdo se patnáctiletého Leopolda během nedělního posezení v hostinci nad sklenicí piva zeptal, zda-li by zítra nechtěl jet s ním. Zítra bylo pondělí 7. září 1871 a Jan Piperger se chystal do Plzně, kde měl být pozítří popraven vůdce loupežné cikánské tlupy Jan Janeček. Poněkud vystrašený Leopold nejprve otcovu nabídku odmítl, od otce si bezděky téměř odsedl a hned na to šokovaně odešel domů, avšak cestou se mu vše v hlavě rozleželo a snad ze zvědavosti se vrátil a otcovu nabídku přijal.

Následujícího dne ráno se Poldík s otcem vypravili vlakem do Plzně. Po příjezdu a ubytování se v hotelu vyrazili do budovy soudu, kde prezident soudu sdělil, že poprava bude vykonána o sedmé ráno. Poté s otcem poměrně snadno sehnali tesaře ke stavbě šibenice, okolo které se okamžitě začali seskupovat zvědavci. Byla to vlastně poslední veřejná poprava v Čechách (s výjimkou poválečné popravy K. H. Franka) v tom smyslu, že byla konána veřejně na prostranství za městem. Vůdce cikánské bandy Jan Janeček byl dlouhá léta postrachem celého Plzeňska. Spolu s tlupou kradli, loupili a přepadali. Janeček byl také třínásobným loupežným vrahem, nikdy nechodil do školy a už v dětství byl několikrát vytrestán metlou za nejrůznější drobné krádeže. Trestán byl i v dospělosti, z vězení utíkal a ustavičně se vracel ke svému způsobu života.

Když půl hodiny před popravou Jan vstoupil do jeho cely, klečel Janeček právě na zemi a vroucně se modlil s knězem. Jakmile modlitba skončila, Janeček povstal. Byl to hezký, statný muž, na cikána pozoruhodně bledý. Teď jen upřeně pozoroval kříž, který mu duchovní držel před obličejem a pevným krokem kráčel spoutaný na popraviště. Na popravišti byl Janeček předán „ve jménu Jeho Veličenstva císaře“ do rukou mistra popravčího. Jan odsouzence postavil pod šibenici, navlékl mu šněrování z řemenů, a zatímco jeho pomocník svázal Janečkovi nohy a přivázal dolní provaz, zavěsil železnou karabinku do háku hořejšího provazu a zavelel: „Vzhůru!“. Leopold s dalším pomocníkem prudce zatáhli za provaz a Janečkovo tělo bylo zdviženo do výše. Piperger zavelel poté „Dolů!“ a pomocníci pustili horní provaz a začali prudce tahat za dolní.

Po dvou minutách bylo po všem. Obávaný Janeček, postrach Plzně, nyní visel se zavřenýma očima v oprátce. Popravu sledovalo asi 15 000 lidí, což byl na tu dobu velmi slušný počet. Přítomní se nahlas pomodlili Otčenáš za duši odsouzence. Navečer bylo Janečkovo tělo svěšeno a uloženo do jednoduché černé rakve. A tak se začala dráha popravčího Leopolda Wohlschlagera.

Smrt paní Pipergerové

Roku 1872 zemřela Regina Pipergerová a zanechala po sobě šest dětí. Jednoho dne se jí udělalo velice špatně, a když k ní byl přivolán lékař, který se jí zeptal, co jedla, ukázala na jelítka z prasete, které si Pipergerovi koupili a zabili. Její stav se stále zhoršoval a lékař se domníval, že jde o otravu jídlem. Podal paní Pipergerové protijed, avšak ten nezabral. Paní Pipergerová zemřela náhle za několik hodin. Mezi lidmi se začaly šířit zvěsti, že to jistě kat otrávil svoji ženu a skutečně, na jakési anonymní udání byl šokovaný a zhroucený Jan Piperger za pár dní zatčen. Tehdejší novináři se zjevně v mnohém nelišili od mnohých svých dnešních kolegů, neboť i oni měli okamžitě jasno, že to musel spáchat kat Piperger, člověk, který dokáže vešet lidi. Následujících několik dní strávil Jan Piperger ve vazbě. Přišel o svou milovanou ženu a nemohl jít ani na její pohřeb. Doma na něj čekaly jeho děti a všichni ti lidé venku si byli naproto jisti jeho vinou. Vždyť přece kdo jiný, kdo příhodnější než kat? Tady nešlo o návštěvnost hospody jako tehdy v Osijeku. Tady jej obviňují ze smrti jeho ženy, jak si byl jist, jen proto, že je kat. Jan Křtitel Piperger, pražský kat, se zhroutil.

Při pitvě se ukázalo, že paní Pipergerová zemřela ve skutečnosti na srdeční obtíže, otrava byla naprosto vyloučena. Jan Piperger se vrátil domů, avšak tato událost ho hluboce poznamenala a už nikdy se z ní úplně psychicky nevzpamatoval. Piperger byl přitažlivý muž, pohledný a charismatický, který u žen vzbuzoval zájem. Oženil se ještě dvakrát. Nejprve se sblížil, či spíše byl uhnán, svojí sousedkou Juliánou. Už po třech měsících od svatby ji ovšem vyhodil ze svého bytu a požádal o církevní rozluku. Byla zlá na jeho děti. Dle množství sporů, které tato osoba vedla vůči kdekomu, se nejspíše skutečně jednalo o osobu velmi hašteřivou a obecně neoblíbenou. Juliána za dva roky poté zemřela a kat se oženil znovu. Vzal si mladičkou pražskou herečku, se kterou setrval až do své smrti.

Smrt kata

Jan Piperger zemřel jako padesátiletý dne 15. ledna 1888 v Praze. Den předtím ještě popravil vrahy Augustina Augusta a Karla Přenosila, kteří v Kutné Hoře ubodali četníka. Při popravě byl již slabý a asistoval mu opět Leopold. Celý život byl silný kuřák a nemínil přestat ani v době, kdy měl rozsáhlé potíže s dýcháním. Zemřel na tuberkulózu. Za svou dráhu „ve službách spravedlnosti“ popravil 50 lidí. Noviny měly opět o čem psát a na Pipergerově pohřbu se shromáždil před kostelem obrovský dav, který poněkud zklamaně zjistil, že pražský kat má zcela normální pohřeb jako každý jiný občan.

Leopolda otcova smrt zasáhla. Ačkoliv Piperger nebyl jeho biologickým rodičem, vždy jej miloval a ctil jako svého otce, a také Piperger jej měl rád jako své vlastní dítě. Na uprázdněné místo se přihlásilo 28 uchazečů (prý včetně řezníka či neúspěšných mediků), ale novým katem pro Království české byl pochopitelně jmenován Pipergerův nevlastní syn a dlouholetý pomocník Leopold Wohlschlager, civilním povoláním zlatník. Jako jediný mohl doložit, že katovské řemeslo pro něj není žádnou novinkou. Plat představoval 800 zlatých ročně a příplatek 25 zlatých za každou popravu.

Život pražského kata Wohlschlagera

Leopold Wohlschlager se úspěšně doučil zlatnickému řemeslu, kterým se také celý život živil a absolvoval vojenskou službu u honvédského pluku na Slovensku. Poprvé se oženil roku 1877 s Matyldou Zoulovou. Manželství bylo relativně krátké, Zoulová zemřela na Vinohradech roku 1884 a Wohlschlager se stal vdovcem. Z tohoto manželství se narodily tři děti: Marie, Rudolf a Aloisie. Podruhé se oženil s Josefínou Hackelovou, se kterou setrval až do své smrti. Měli spolu dvě děti, Ludvíka a Růženu. Manželka Josefína zůstala po celou dobu jejich manželství ženou v domácnosti a zdá se, že s Wohlschlagerem měli hezké a harmonické manželství. Byla to právě ona, kdo naléhal na jeho odchod do důchodu.

Leopold Wohlschlager nebyl nikdy cílevědomý jako jeho rodiče, nikdy si nezařídil vlastní živnost, byl zaměstnán v zlatnické dílně jako tovaryš a později vedoucí. Nakonec odešel a pracoval doma ve své osobní dílně na konkrétní objednávky. Měl smysl pro detail a jemná práce jej bavila. Nikdy nenavštěvoval sám hostince jako jeho otec, byl tiché a vlídné povahy, byl plachý, citlivý, působil mírumilovně a nesnášel pohled na krev. Neměl rád novináře, rozhovory poskytoval jen výjimečně.

Celý svůj život byl oddaným a věřícím katolíkem, pravidelně chodil do kostela a i ve svých pamětech se občas odkazuje na Bibli („nemilovali bližného svého tak, jak nám káže Písmo Svaté“) a víře v Boha a náboženské výchově přikládá značný význam. Narozdíl od svého otce, který se nikdy za Čecha nepovažoval a česky se nikdy nenaučil více než pár slov, byl Leopold Wohlschlager hrdým Čechem a mluvil dobře česky.

Svou práci neměl rád a vykonával ji z povinnosti, avšak byl zastáncem trestu smrti, což velmi podrobně vysvětluje sám ve své knize. Jediný důvod, který považoval za přijatelný a hodný diskuse, byl justiční omyl. Právy pachatele i humanistickými důvody zákazu trestu smrti hluboce pohrdal („pokud existují lidé, kteří pro svůj prospěch bližního svého bez rozpaků zabijí, nemůže pro ně existovat žádná milost, žádná falešná humanita, nýbrž jen – odplata“). V nové Československé republice mu byl přiřknut vcelku slušný roční plat 15 000 Kčs s příplatkem 500 Kčs za každou vykonanou popravu. Jako zaměstnanec státu měl nárok na penzi.

Leopold Wohlschlager odešel do penze roku 1928 po popravě desetinásobného vraha Martina Leciána. Žádost o penzi si podal na 90. výročí narození svého tatínka, respektive otčíma, Jana Pipergera. Krátce předtím poskytl rozhovor přednímu německy píšícímu novináři a reportérovi E. E. Kischovi. Za svůj život vykonal 24 poprav, z toho 5 už za první Československé republiky. Koho toto téma zajímá a rád by si přečetl víc, doporučuji výše jmenované knihy. Najde tam velmi podrobně rozebrané jednotlivé případy, exekuce, myšlenky kata i ozvěny dobového tisku.

Důchodu si Leopold Wohlschlager příliš neužil. Krátce poté, co dokončil práci na své knize, zemřel dne 21. sprna 1929 v Praze – Kamenické ulici. Bylo mu 74 let.

Dvě mimořádné popravy

První a poslední žena

Během své takřka čtyřicetileté praxe popravil Leopold Wohlschlager pouze jednu ženu, a to ještě nikoliv v Čechách. Roku 1900 zemřel vídeňský kat Seyfried, nástupce Willenbachera. Protože nebylo možno rychle sehnat nástupce, byl povolán právě pražský kat Wohlschlager. Popravena měla být Julie Hummelová, žena, která umučila svou pětiletou nemanželskou dceru Annu. Hummelová dcerku tloukla tvrdými a ostrými předměty, pálila ji ohněm, trápila hladem, nutila ji pít vlastní moč a jíst vlastní výkaly, házela s ní a kopala do ní. V týrání ji pomáhal i její nový manžel. Zmučená holčička zemřela na následky otravy krve, těžkých vnitřních zranění i podvýživy. Hummelová i její manžel Hummel dostali trest smrti, Hummelovi však byl rozsudek zmírněn na doživotní žalář. Hummelové ale trest smrti potvrdil i císař. Smrt malé Aničky rozvířila debatu o tehdy poněkud tabuizovaném týrání dětí rodiči.

Celou noc před popravou Hummelová prokřičela a hlasitě naříkala. Ve chvíli, kdy jí katovi pomocníci poutali, hlasitě volala Boha o pomoc a její oči byly vytřeštěné a tvář smrtelně bledá. Dle některých zdrojů se poprava nezdařila příliš dobře a Hummelová se svíjela několik minut v křečích. Dle jiných zdrojů i samotného Wohlschlagera proběhla bez problémů.

Dvojnásobná poprava

Stejně jako jeho otec, i Leopold Wohlschlager si vyzkoušel dvojnásobnou popravu a stejně jako jeho otec několikrát, i on popravil bratry. Bratři Slaničkové sekerou zabili svého vlastního otce, přičemž jim napomáhala i matka a mladší bratr. Josef Slanička byl krejčovský mistr z Nového Strašecí. Jeho synové Antonín a Václav si role rozdělili – jeden z nich otce mlátil sekerou do hlavy a druhý jej škrtil. Důvod? Otec po nich nejspíše vyžadoval práci a dával jim málo peněz. Po vraždě zdánlivě dokonané jej zaházeli v kůlně, kde se však „mrtvý“ Slanička probral a začal volat o pomoc. Bratři se vrátili a dobili jej sekerou. Mladší bratr Emil, který při vraždě hlídal a matka, jež s ní byla seznámena, odešli od soudu s mnohaletým žalářem, zatímco bratři – otcovrazi dostali oba trest smrti.

Před smrtí byli oba velmi pokorní, oba se vyzpovídali a litovali svých činů. Antonín Slanička byl velice slabý, popelavě šedý, těžce šel. Jeho bratr Václav byl méně zkroušen, ač také jeho tvář byla křídově bílá. Poprava byla vykonána ve dvoře pražského soudu. Poslední boje sourozenců Slaničkových trvaly relativně dlouho – pět a šest minut.

Kluci z katovny: Jan Piperger

Autor: Lucie A. Sulovská | čtvrtek 19.9.2013 22:27 | karma článku: 30.07 | přečteno: 4788x


Další články blogera

Lucie A. Sulovská

Alfie Evans, poznámky a poučení k případu

Případ britského chlapce Alfieho Evanse sleduji skoro od začátku, poslední týden velmi intenzivně. Za několik málo dnů jsem k němu přischla více, než jsem původně chtěla. Toto je moje obsáhlé zamyšlení nad ním. Braňme si svobodu.

28.4.2018 v 7:44 | Karma článku: 45.65 | Přečteno: 19199 | Diskuse

Lucie A. Sulovská

Ztracený život Tomasze K.

Prvního dne roku 1997 bylo na území obce Miłoszyce nalezeno tělo patnáctileté Malgorzaty K. Dívka byla brutálně znásilněna a ještě živá zanechána na dvacetistupňovém mrazu, kde umrzla.

16.3.2018 v 19:17 | Karma článku: 36.37 | Přečteno: 2409 | Diskuse

Lucie A. Sulovská

Jak umřela Zimbabwe

Pojem „banánová republika“ poprvé použil americký spisovatel William Sydney Porter, známější pod pseudonymem O. Henry.

5.12.2017 v 21:00 | Karma článku: 35.40 | Přečteno: 1737 | Diskuse

Lucie A. Sulovská

Ve světě utlačitelů a utlačovaných

Žádná identita není neutrální ve světě, v němž existují jen utlačovaní a utlačovatelé. A je nemožné být zároveň utlačovatel a utlačovaný.

30.6.2017 v 16:35 | Karma článku: 31.64 | Přečteno: 1649 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Olga Pavlíková

Škodolibý blog

Německá katolická církev se prý kaje za prznění dětí. Církev prý prosí oběti o odpuštění. Neví se přesně o počtu obětí, ale za posledních několik desetiletí se v Německu jednalo zřejmě o několik tisíc vesměs dětí.

25.9.2018 v 23:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 81 | Diskuse

Jan Tichý(Bnj)

Půl litru pravdy

S pravdou se to nemá přehánět, protože někdy pravda bolí a je těžká tak, že se nedá ani unést. Ale na druhou stranu se nemá s pravdou šetřit a člověk má být pravdomluvný.

25.9.2018 v 20:36 | Karma článku: 8.49 | Přečteno: 145 | Diskuse

Jan Zíma

I děti těch druhých jsou lidskými bytostmi.

To, v jak nezáviděníhodné situaci můžete být, pokud jste dítětem cizinců dlouhodobě žijících v ČR a potřebujete lékaře, asi nikdy nepoznáte. Ale pokud by tomu tak bylo, je to někdy velmi mrazivá zkušenost. Zejména pro dítě.

25.9.2018 v 18:06 | Karma článku: 12.45 | Přečteno: 298 |

Libuse Palkova

Jak to vypadá u prezidenta na letním bytě?

V předchozím blogu jsem se s vámi podělila o své zážitky z návštěvy zámku v Lánech a slíbila pokračování. Profesionální fotografové a milovníci kvalitní fotek by ve svém vlastním zájmu neměli radši ani dál číst a opustit prostor.

25.9.2018 v 17:48 | Karma článku: 14.22 | Přečteno: 711 | Diskuse

Michal Pohanka

Jak Amerika málem pohřbila Michaela Douglase a ani k tomu nepotřebovala MeToo

Populární herec ve Státech běhal od čerta k ďáblu s bolestmi v krku a nakonec musel až do Kanady, kde jednoho moudrého doktora napadlo podívat se mu do krku.

25.9.2018 v 17:45 | Karma článku: 23.55 | Přečteno: 753 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz