Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Slunce svítilo i v noci (II.)

26. 06. 2017 5:45:08
(Povídka) Římské letiště přivítalo kardinála Bangouru každodenním shonem. Tentokrát to ale pro něj neměl být jen obyčejný let do vzdálené destinace. Po patnácti letech v Římě se na příkaz papeže vracel domů, do Afriky.

Robert Bangoura prošel kolem osoby nezjištěné genderové identity, která měla na starost ostrahu letiště po posledním teroristickém útoku. Od toho sice uplynul pouhý týden, ale papež Antonín už za tu dobu přinejmenším desetkrát zopakoval, že terorismus rozhodně nemá nic společného s islámským náboženstvím a že i katolický Ital čas od času zavraždí svoji tchyni. Také na poslední návštěvě Velké římské mešity, kam chodil tak často, že už i muslimští věřící si stěžovali, prohlásil, že islám je neoddělitelnou součásti italské kulturní identity a zavtipkoval si s muftím, že jestli to tak půjde dál, bude Itálie brzy islámská a „jestlipak vy se postaráte o všechny naše kostely?“ Když o tom referovalo Radio Vaticana, kardinál Reynolds hrozně klel a kardinál Pirlo se opil. „Někteří stále nepochopili, že musíme jít vpřed,“ komentoval papež „politováníhodný případ kardinála Pirla“, kterého v podnapilém stavu natočili novináři z jednoho bulváru a ukončili tak jeho trápení na čele Kongregace pro nauku víry, která byla beztak pro přebytečnost a kontroverzní historii likvidována.

Kardinál Bangoura nebyl islamofob, ať už to znamenalo cokoliv. Země, kde se narodil a kam se teď po letech vracel, byla z větší části obývaná muslimy a vztahy byly odjakživa dobré; nebyl však naivní hlupák, aby si nevšiml, co se děje v Evropě. Příhodně se s islámským fundamentalismem poprvé setkal při studiích ve Francii. Tam poprvé viděl zahalené ženy, tam poprvé poznal konvertitu, který se bál o svůj život. Jeho krajani, kteří tehdy do Francie proudili ve velkém, si zase stěžovali, že ve francouzských mešitách nenašli roztančený synkretický africký islám jako doma, ale úplně jiné náboženství, se kterým se jen těžce ztotožňovali. Větší část si nadále žila po svém, některé ale kulturní šok z evropského nihilismu vehnal do náruče radikálů.

Mezi nimi byl i Boubakar, jeho někdejší spoluvězeň z koncentráku. Kardinála tam uvěznil marxistický režim za kontrarevoluční činnost, Boubakar si odpykával trest za krádeže. Tehdy v táboře řádila epidemie a některé bloky se rušily. Všichni nenakažení vězni se ocitli v jednom baráku. Když šel po mnoha letech v Paříži po ulici, uvědomil si, že zahlédl povědomou tvář. Rozeběhl se za tím člověkem a byl to Boubakar, měl plnovous, abáju a zrovna pospíchal na modlitby. „Až ve Francii jsem pochopil islám,“ říkal a stěžoval si na africké imámy, že svými špatnými výklady ženou lidi do záhuby. Při té příležitosti podstrčil Robertovi papírek s doporučenou literaturou, kterou musí přečíst, aby poznal konečně pravdu. Robert ji přečetl a porozuměl Boubakarovi. Pod vrstvou myšlenek, mnoha dokonce ušlechtilých, se ukrývala permanentní rozbuška, kterou ale nihilista utápějící se v záplavě sociálních příčin terorismu nemohl nikdy objevit.

„Doklady prosím a zavazadla na pás,“ ozval se unaveně lhostejným hlasem zaměstnanec letiště, když na něj kardinál dlouho mlčenlivě civěl. Pak už nezbývalo než se vypravit k bezpečnostním kontrolám. Na konci klikaté řady se ale tentokrát nenacházel známý rám, nýbrž speciální kabinka. „Náš nový bezpečnostní skener,“ vysvětlila milá slečna, „kvůli teroristům. Uvidíme Vás úplně nahého a dokonce uvidíme i do Vás, to jsou novinky, co?“ švitořila vesele. Kardinál si pomyslel, že i kvůli takovým novinkám se rád vrací do Afriky, smutně se usmál, nadechl se a vkročil do kabinky. Zdálo se mu to nějak dlouhé. Když se konečně rozsvítilo zelené světélko, vyšel z kabinky a zoufale se snažil vyhnout pohledu obsluhy. Styděl se jako malý kluk.

Letadlo do Kasablanky mělo zpoždění. Kardinála nezajímaly bezcelní obchody s parfémy, usadil se vedle korpulentní dámy a rozhodl se pomodlit. V tu chvíli dáma vstala a jeho pohled padl na včerejší vydání La Repubblica, na kterém seděla. Tento levicový tisk byl jedinou literaturou, kterou papež Antonín četl a často jejímu šéfredaktorovi poskytoval rozhovory. Robert se měl příliš rád než aby se o ně zajímal; že rozhovor vyšel poznal podle toho, že se Carlo Pirlo dopotácel na kongregaci opilý. Ani Reynolds nechápal, jak může Robert odolat pokušení. „Pád kněze má vždy ten samý průběh: zanedbávání modlitby, vzdálení se eucharistickému Kristu, přijetí pohodlné existence, zlehčování hříchu. Nic o nečtení špatných rozhovorů tam není," odpovídal.

Tentokrát ale neodolal, hlavně proto, že na titulní straně viděl svoji fotku. Zachmuřená tvář se skvěla pod nadpisem Konec kardinála, který si spletl století. Papež konečně odvolal Bangouru. Autorem článku byla dvojice odborníků, laický liturgik Brillo a vatikanista Foggioli, a oba experti si notovali, že kurii konečně ovládají reformátoři a až dožije těch několik fosílií, zcela ovládnou i případné konkláve. V článku si o sobě kardinál dále přečetl, že je hlupák, nevzdělanec, děsivý dědic kolonialismu a „jeho nenávistné promluvy byly na kriminál“, Robert se hořce pousmál, „ale italská prokuratura snad z přežívající úcty k postavení kardinála nekonala“.

Robert si pomyslel, že to je stylové rozloučení s Evropou; když postupoval ztemnělým proskleným tunelem do letadla, dával sbohem tomu nešťastnému kontinentu, pro který generace nejlepších křesťanů prolévaly krev, aby jejich vlastní plémě jednou pohrdlo křesťanským dědictvím. Ten kontinent umíral jako bezbožník, bez naděje. Kdo ale hledal příčinu ve špatné sociální, ekonomické, migrační nebo jakékoliv jiné politice, ten se mýlil. Strom umíral, protože mu uťali kořeny. Nemohl klást duchovní odpor, protože jednoduše neměl odkud čerpat a církev honící se za sociální spravedlností a ekologickou udržitelností už mu cestu ukázat nemohla. Bůh dopouští, ale neopouští.

Usadil se k okénku, let byl poloprázdný. Lidé se teď báli létat, zvlášť do Maroka, což bylo paradoxní, protože se na letišti Mohameda V. vždy cítil mnohem bezpečněji než na evropských letištích. Letěli s ním zřejmě Italové marockého původu, ženy v hidžábech, mnoho dětí. Smál se na ně zepředu, ony mu mávaly, zezadu ho kopaly do sedačky. Měl rád děti, nevadil mu jejich smích ani pláč. Děti jsou život, prostřednictvím dětí se lidé spolupodílí na Stvořitelově díle. „Kdybych nebyl knězem, měl bych ženu a deset dětí,“ říkával Anizoba a s potěšením sledoval, jak nad ním němečtí kardinálové ohrnují nos. Jednak povětšinou nejevili zájem o ženy, a pak jeho přístup naprosto neodpovídal reálným možnostem německých katolíků. Ještě tak nějací pralesní lidé, ti se mohou takto nezřízeně množit, ale slušná rodina ze Stuttgartu?

Byla noc, v letadle potemnělo, děti usínaly pospávajícím maminkám v náručí. Najednou bylo ticho, posvátné ticho v oblacích, a tma milosrdně zahalovala všechno stvoření. Kdo vůbec kdy vymyslel, že v nebi má být ostré světlo jako v laboratoři? V tichu a tmě se z Matky narodil Kristus a ženy z kardinálova kmene tak rodí dodnes; když na ně přijdou bolesti, jsou v bezpečí temné chýše a nikdo je nesmí rušit. Narození a smrt, to jsou chvíle, kdy lidem docházejí slova, kdy přestávají blábolit. Je náhoda, že ve stejné době, v níž narození a smrt člověka vykázali do nemocnic, došlo k takovému zbanalizování liturgie, ve které umírá a znovu z mrtvých vstává Kristus?

Přistání na letišti Mohameda V. v Kasablance proběhlo bez větších komplikací. Kontrol tu bylo mnohem méně, lidí také. Když obsluha bezpečnostní přepážky zbystřila kardinála, jenom mávla rukou a nechala ho projít. V letadle už byli pouze černoši, kteří podobně jako kardinál splývali s tmou. Ani obligátní poučení před odletem nebylo, asi to vzhledem ke spícím cestujícím nemělo cenu. Ten africký přístup k životu, jak mu chyběl! Kardinál pozoroval, jak se zářící Kasablanka zmenšuje a jeho prsty přecházely po korálcích růžence, zatímco odříkával svoji večerní modlitbu.

Tentokrát přistání nesignalizovala žádná světla. Podvozek narazil na potemnělou dráhu, náraz všechny vymrštil dopředu, na křídle se rozbrečelo dítě. Na letišti se to hemžilo vojáky, kteří tam ale byli odjakživa a legračním přístrojem ve tvaru pistole měřili tělesnou teplotu, aby snad cestující z Evropy nezanesli do Afriky nějakou infekční chorobu, a pak rodinnými příslušníky přilétajících. V té záplavě vítajících, z nichž někteří drželi cedule, kardinálovi chvíli trvalo, než našel tu svoji. Všichni ho tu poznávali a zdravili a zřejmě by si ho i vzali k sobě domů, on ale hledal svého řidiče, kterým měl být otec Gnégnéri. A skutečně, stál u východu v bílé klerice a v rukou držel ceduli s krasopisně vyvedeným Jeho Eminence Robert Marie kardinál Bangoura.

„Konečně, otče!“ vrhl se kardinálovi do náručí „Ach otče!“ Začal brečet, nijak rezervovaně. Kardinál měl velmi rád tohoto prostého muže, který se kdysi jako malý chlapec s takovou oddaností učil číst a psát, aby se jednoho dne mohl stát knězem. Bylo to za časů diktatury, církev byla tehdy odříznutá od Říma. Měli jen sebe navzájem a Krista. Právě jako teď. A přece to byly krásné časy spolupatřičnosti v bolestech a strádání, bratrství jaké už nikdy později nezažil. Jeden by za druhého dal život a největší lásku má podle Písma ten, kdo položí život za své přátele.

Když se Gnégnéri vyplakal, vzal kardinálovy kufry a spolu vyšli z letiště. Přivítal je nasládlý horký vzduch, bylo půl třetí ráno. Pod skromným osvětlením parkoviště seděla na patnících městská omladina s knížkami a usilovně studovala; měli před zkouškou a doma neměli elektřinu. Nebo byl zrovna výpadek. „Dej Bůh, ať se vám dílo podaří,“ zavolal na ně kardinál, užíval si tu spontaneitu. Děkovali mu francouzsky, někdo zavolal Insallah! Nasedli do omláceného trucku a vezli se tmavými ulicemi, využívaje starou koloniální infrastrukturu, až dorazili ke zděné budově, nad kterou se mezi městskými minarety do nebe hrdě tyčil kříž. Byli doma.

Předešlý díl

Autor: Lucie Amálie Sulovská | pondělí 26.6.2017 5:45 | karma článku: 19.50 | přečteno: 615x

Další články blogera

Lucie Amálie Sulovská

Ve světě utlačitelů a utlačovaných

Žádná identita není neutrální ve světě, v němž existují jen utlačovaní a utlačovatelé. A je nemožné být zároveň utlačovatel a utlačovaný.

30.6.2017 v 16:35 | Karma článku: 28.47 | Přečteno: 886 | Diskuse

Lucie Amálie Sulovská

Slunce svítilo i v noci (I.)

(Povídka) Robert Bangoura sledoval z okna ubíhající kulisy římského předměstí. Kardinál propuštěný z kurie nepromluvil od chvíle, kdy nasedl do taxíku, který řídil stejně mlčenlivý společník. Poslední mohykán opouštěl Řím tiše.

24.6.2017 v 5:00 | Karma článku: 22.98 | Přečteno: 1174 | Diskuse

Lucie Amálie Sulovská

Zaplaví nás Afrika? To záleží jen na nás

Fatalismus evropských vůdců, kteří lidem naprosto bez uzardění sdělují, že „možná přijde i sto milionů Afričanů“, jako kdyby ve varieté oznamovali příchod kouzelníka, je do nebe volající ukázkou absolutní impotence.

21.6.2017 v 20:10 | Karma článku: 47.25 | Přečteno: 9840 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Kateřina Prachařová

Záhada posledních tří kilogramů aneb Co v těhotenství sníš, po porodu jako když najdeš

Záchvat sebereflexe mě obvykle popadá ve třech případech: Když po delší době vidím kamarádku, která vypadá zkrátka úžasně. Když je mistrovství světa v atletice. A když se vidím na aktuální fotce. To vše se teď stalo.

18.8.2017 v 16:02 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Jiří Jiroudek

Troška ,,panwerichování"

,,...ono se ńák s lidskou blbostí a tupostí bojovat musí. ...ta bitva s lidskou zlobou, která právě vyvěrá z lidské tuposti a blbosti, to je bitva, která se nedá vyhrát. Ale nikdy se nesmí vzdát, protože kdybysme jí vzdali, tak .

18.8.2017 v 15:34 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 60 | Diskuse

Iva Marková

Žádnej tam nevyleze, tak tam chodím já

Anna Lukášová (1909-2005) pocházela z rodiny tkalce s osmi dětmi. Teta byla nezapomenutelná, nezaměnitelná, svá. Osobnost. Dříč, který by se rozdal...

17.8.2017 v 22:02 | Karma článku: 16.04 | Přečteno: 355 | Diskuse

Vlastík Fürst

Ticho, až z toho uši bolí

„To je hrozné, jaký tu máte hluk“, lamentovala jedna příbuzná na naše bydlení v Brně, když se zastavila na návštěvu. „Pořád tu hlučí auta a houkají sanitky“, dokončila svůj posudek našeho domova.

16.8.2017 v 20:35 | Karma článku: 16.98 | Přečteno: 473 | Diskuse

Vlasta Fišrová

Jak jsem ve zlatém chrámu mluvila s kamennou hlavou

Ve snu jsem se ocitla v jednoduše vybaveném chrámu, zalitém světlem. Podlaha i zdi měly zlato okrovou barvu, v pozadí tři menší románské sloupy. Kamenné plastiky hlavy jsem se zeptala na cestu a ona mi odpověděla.

16.8.2017 v 6:07 | Karma článku: 5.49 | Přečteno: 143 | Diskuse
VIP
Počet článků 80 Celková karma 29.55 Průměrná čtenost 12866

Jsem starý chlap. 

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Co právě poslouchám

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.