Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Slunce svítilo i v noci (I.)

24. 06. 2017 5:00:40
(Povídka) Robert Bangoura sledoval z okna ubíhající kulisy římského předměstí. Kardinál propuštěný z kurie nepromluvil od chvíle, kdy nasedl do taxíku, který řídil stejně mlčenlivý společník. Poslední mohykán opouštěl Řím tiše.

Jaká ironie osudu. Zítra v brzkých ranních hodinách, až kardinálovo letadlo dosedne na temnou dráhu provinčního letiště kdesi uprostřed Afriky, to bude právě pět let od chvíle, kdy konkláve zvolilo papežem Xaviera Gonzaleze. Tento muž, známější jako papež Antonín, v průběhu pouhých několika let změnil katolickou církev k nepoznání.

Nepoznávali ji dokonce ani její někdejší nepřátelé. Ti sice nejprve všem změnám horlivě přitleskávali, ale jakmile církev ztratila svoji palčivou chuť, přestala je zajímat. Byla už jen jedním z mnoha tlampačů, které opakovaly pořád ty samé fráze o společném dobru. Občas sice ještě květnatě zaplesali nad nejnovějším ponížením slábnoucí konzervativní kliky, ale to také pomalu ustávalo. Už je příliš nezajímal ani kdysi populární papež, který jim naporcované mystické tělo přinesl na zlatém podnose.

„Vycucali z Něj krev, vyrvali nejlepší maso a kosti hodili psům,“ odtušil předevčírem kardinál Reynolds, když se po letech strávených v Římě vracel domů. Domů? Kdeže. Na rozdíl od Roberta Bangoury neměl domov. Plánoval se usadit na francouzském venkově, kde ve starém klášteře přežíval řád bratří, kteří v tichu a zapomnění uchovávali poklad víry pro další generace. Přišel mu ještě dát sbohem.

„Modli se za mě, bratře,“ řekl na rozloučenou a v očích se mu zaleskly slzy. Položil si tvář na Robertovo rameno a vzlykal bez hanby. Jeho pláč se rozléhal honosnou budovou, kde dřív i stěny měly uši, teď tu ale nebylo živáčka. Kongregace pro bohoslužbu a svátosti byla před časem sloučena s Kongregací pro věci církevní, která v záplavě nově vzniklých sociálně angažovaných kongregací a rad už nic netvořila, jen poslušně aplikovala papežovy příkazy v otázkách církevního práva, liturgiky či morálky; slovy kardinála Bella církevního bezpráví, liturgických excesů a amorálky.

Australský kardinál Bell se z Říma vystěhoval už před rokem. Upadl v nemilost pro žerty o globálním oteplování, jediném dogmatu, o kterém se teď v církvi nesmělo pochybovat. A Bell novinářům odpovídal, že církev tu není od toho, aby hodnotila vědecké hypotézy. Jeden z donašečů, kterých se vyrojilo nepřeberné množství, papeži také zmínil, že Bell vyprávěl věřícím na římské manifestaci proti polyamorním manželstvím, jak církev prý měla osmatřicet antipapežů. Jako církevní historik přece musel vědět, že jich bylo pouze sedmatřicet. Jezuita Jim Martin SJ, vatikánský expert žijící v polyamorním svazku se třemi dalšími muži, nazval ve svém článku „Nespravedlivá diskriminace, která zraňuje“ už Bellovu účast na akci „naprosto nechutnou“ a jeho slova o antipapežích označil za „třešničku na dortu“. Bell byl odhalen jako zpátečník, vyloučen ze všech kongregací a musel se vrátit do své diecéze ve státě Nový Jižní Wales.

Robert se usmál, když si na Bella vzpomněl. Býval to veselý člověk, trochu světák. Jeho rodiče přišli do Austrálie z Irska a on disponoval výtečným anglickým humorem. „Byl jsem zplozen v přístavní kajutě v Plymouthu, ještě než naše loď vyplula,“ vysvětloval a máchal přitom rukama, aby celou situaci lépe zpřítomnil. Tehdy na jeho narozeninách bylo tolik známých tváří. Reynolds, Schmidt, Frassati, Mauri, Anizoba, Gąsowski... Teď byli všichni pryč a jen Anizoba stihl zemřít. Šťastný člověk.

„Už tam budeme, Eminence,“ ozval se najednou taxikář. Promluvil poprvé za celou cestu a jeho silné romanesco nemilosrdně přeťalo proud kardinálových vzpomínek. Zmateně přikývl a zahleděl se na řidičovu ruku. Na malíčku měl zlatý růžencový prsten. Taxikář jako kdyby jeho pohled zachytil. „Dříve jsem tu měl růženec. Ale náš zaměstnavatel si to už nepřál,“ řekl omluvným tónem a pak ještě o něco zkroušenějším dodal: „Mám ženu a dvě děti.“ Kardinál chtěl odpovědět, že mu přece nic nevyčítá, ale taxikář byl zase rychlejší. „Jmenuji se Silvio Ardu a mám Vás moc rád!“

Znělo to tak upřímně, že kardinálem pohnula emoce příliš silná než aby si zachoval svoji dobromyslnou rezervovanost. Ten dobrý muž jej zřejmě miloval tak, jak jen může italiano milovat afrického kardinála. Odvrátil proto pohled, otevřel aktovku a vyštrachal malý pytlíček s mariánskými medailkami, které vezl domorodým dětem. Vybral z něj čtyři medailky, které řidiči spěšně podal. „Pro Vás, Vaši ženu a Vaše děti,“ vtiskl mu je do prázdné ruky. Řidič na chvíli upustil od řízení a věnoval se výhradně medailkám, čehož využil předjíždějící fiat a ještě svoji převahu zdůraznil mohutným zatroubením.

„Co děláš, ty kreténe,“ zaklel pan Silvio a hned se zase omlouval, spíše kardinálovi než řidiči fiatu, a sliboval, jak ten hřích vyzná u nejbližší zpovědi. „Jsme slabí,“ uznal Robert, „ale radši to u zpovědi vyznejte. Pro jistotu. Víte, že se máte řídit svědomím.“ Silvio se trochu zakabonil, rozvolněné svědomí nahradilo v posledních letech u moderní hierarchie jakékoliv objektivní pravdy, kardinál se však dobrotivě usmál. „Správně formovaným svědomím. A to Vy máte.“ Přijížděli na parkoviště před letištěm.

„Do smrti mě bude mrzet, že jsem dnes tak dlouho mlčel, Eminence,“ vyznal se Silvio. „To ať Vás nemrzí! Bůh k nám sestupuje v tichu, protože Bůh je ticho. Boží syn v tichu zemřel a v tichu vstal z mrtvých. A tato chvíle byla od Boha.“ Ticho opět zavládlo. Řidič zaparkoval a zůstal sedět, pak se osmělil požádat o požehnání. Kardinál vystoupil, Silvio před ním poklekl a on mu latinsky požehnal. Okolní mumraj se vytratil, muž tiše plakal a slzy mu kanuly na kardinálovu kostnatou černou ruku.

Několikrát ji políbil svými oschlými rty, pak k ní přitiskl uslzený obličej. Kardinál vzal jeho tvář do dlaní a mírně pravil, že je čas. Silvio přikývl, vstal a vyndal z kufru dvě zavazadla, jedno menší a druhé větší. Dvě zavazadla a v nich patnáct let života. Robert si pomyslel, že když tehdy do Říma přijížděl, měl jen jedno. A srdce lehčí o mnoho bolesti. Všechno bylo tehdy jinak. Mohl někdy jednat jinak, lépe? Určitě, vždyť byl jen hříšník. Ale mohl zabránit katastrofě? Deset let tvrdě pracoval, cestoval po světě, snažil se přinášet Krista těm nejbídnějším. Možná si nevšímal varovných signálů.

Jak mohli ochránit papeže Inocence XIV. proti útokům, se kterými se ten citlivý muž potýkal od okamžiku, kdy se v komínku objevil bílý kouř? Nenáviděli ho a on jim odpovídal láskou a odpuštěním. Ale to lidé světa neviděli, nemluvil o tom. V lepším případě se k němu chovali jako k dítěti, které se narodilo po zemřelém sourozenci a všichni ho pořád srovnávali se zidealizovaným bratříčkem. Sled událostí měl teď Robert před očima: viděl blesk nad bazilikou, viděl holubici trhanou na cucky rackem. „Milovali jsme ho málo, podporovali jsme ho málo?“ ptal se jednou bezradně Reynolds a po čtyřiceti letech žmoulal v prstech cigaretu. Robert mu tehdy řekl, že v našem světě působí aktivní síla zla. Ale sám si ty otázky také občas kladl.

Teď ještě naposledy zamával Silviovi a pevným krokem vykročil do letištní haly. Potkával rodiny s dětmi přijíždějící z dovolených, zájezdy směřující do Říma, korporátní manažery s kufříky cestující z nějaké důležité obchodní cesty. Občas se za ním někdo otočil, jeho pohled se setkal s pohledem mladé dívky a překvapeného kněze. Italové ho poznávali a měli v očích otázku. Znal ji dopředu. „Co s námi bude?“ Tu větu slýchal v posledních letech tak často, že už se mu zajídala. Brány pekelné ji nepřemohou.

Autor: Lucie Amálie Sulovská | sobota 24.6.2017 5:00 | karma článku: 22.98 | přečteno: 1174x

Další články blogera

Lucie Amálie Sulovská

Ve světě utlačitelů a utlačovaných

Žádná identita není neutrální ve světě, v němž existují jen utlačovaní a utlačovatelé. A je nemožné být zároveň utlačovatel a utlačovaný.

30.6.2017 v 16:35 | Karma článku: 28.47 | Přečteno: 886 | Diskuse

Lucie Amálie Sulovská

Slunce svítilo i v noci (II.)

(Povídka) Římské letiště přivítalo kardinála Bangouru každodenním shonem. Tentokrát to ale pro něj neměl být jen obyčejný let do vzdálené destinace. Po patnácti letech v Římě se na příkaz papeže vracel domů, do Afriky.

26.6.2017 v 5:45 | Karma článku: 19.50 | Přečteno: 615 | Diskuse

Lucie Amálie Sulovská

Zaplaví nás Afrika? To záleží jen na nás

Fatalismus evropských vůdců, kteří lidem naprosto bez uzardění sdělují, že „možná přijde i sto milionů Afričanů“, jako kdyby ve varieté oznamovali příchod kouzelníka, je do nebe volající ukázkou absolutní impotence.

21.6.2017 v 20:10 | Karma článku: 47.25 | Přečteno: 9840 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Kateřina Prachařová

Záhada posledních tří kilogramů aneb Co v těhotenství sníš, po porodu jako když najdeš

Záchvat sebereflexe mě obvykle popadá ve třech případech: Když po delší době vidím kamarádku, která vypadá zkrátka úžasně. Když je mistrovství světa v atletice. A když se vidím na aktuální fotce. To vše se teď stalo.

18.8.2017 v 16:02 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Jiří Jiroudek

Troška ,,panwerichování"

,,...ono se ńák s lidskou blbostí a tupostí bojovat musí. ...ta bitva s lidskou zlobou, která právě vyvěrá z lidské tuposti a blbosti, to je bitva, která se nedá vyhrát. Ale nikdy se nesmí vzdát, protože kdybysme jí vzdali, tak .

18.8.2017 v 15:34 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 60 | Diskuse

Iva Marková

Žádnej tam nevyleze, tak tam chodím já

Anna Lukášová (1909-2005) pocházela z rodiny tkalce s osmi dětmi. Teta byla nezapomenutelná, nezaměnitelná, svá. Osobnost. Dříč, který by se rozdal...

17.8.2017 v 22:02 | Karma článku: 16.04 | Přečteno: 355 | Diskuse

Vlastík Fürst

Ticho, až z toho uši bolí

„To je hrozné, jaký tu máte hluk“, lamentovala jedna příbuzná na naše bydlení v Brně, když se zastavila na návštěvu. „Pořád tu hlučí auta a houkají sanitky“, dokončila svůj posudek našeho domova.

16.8.2017 v 20:35 | Karma článku: 16.98 | Přečteno: 473 | Diskuse

Vlasta Fišrová

Jak jsem ve zlatém chrámu mluvila s kamennou hlavou

Ve snu jsem se ocitla v jednoduše vybaveném chrámu, zalitém světlem. Podlaha i zdi měly zlato okrovou barvu, v pozadí tři menší románské sloupy. Kamenné plastiky hlavy jsem se zeptala na cestu a ona mi odpověděla.

16.8.2017 v 6:07 | Karma článku: 5.49 | Přečteno: 143 | Diskuse
VIP
Počet článků 80 Celková karma 29.55 Průměrná čtenost 12866

Jsem starý chlap. 

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Co právě poslouchám

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.